Čtvrtek 27. ledna 2022, svátek má Ingrid
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Riskantní podnik, který vyšel

Česko

Divadlo na Vinohradech uvedlo jevištní adaptaci Felliniho filmu Zkouška orchestru

O vinohradském divadle se léta říká, že má soubor televizních hvězd, čímž je myšleno, že tamější herci bez větší námahy jedou v navyklých kolejích a soustředí se více na jiné úkoly. Říká se to tak dlouho, že se už nad tím nepřemýšlí, i když jako každé zevšeobecňování i tohle kulhá. Atak je dobrým signálem, že už podruhé v poslední době bylo třeba takové hodnocení zrevidovat.

Adaptace Felliniho Zkoušky orchestru v režii, překladu a úpravě Martina Stropnického je důkazem o kvalitách souboru, neřku-li hereckém mistrovství a schopnosti souhry. A také už neplatí, že soubor není vyprofilovaný. Na jevišti se sešla přibližně pětadvacítka herců a bylo dobře vidět, že jde o soubor s individualitami, solidně typově i věkově rozvrstvený. Takže se Stropnickému nakonec přes různé lavírování podařilo, oč usiloval. Trvalo to, ale po všech uraženostech a animozitách s některými odchody je dnes soubor v dobré formě. Groteskní ladění souboru sedlo Zkouška orchestru je prostě bez přehánění další rehabilitace vinohradských herců. Je znát, že text jim dobře padl a našli se v jeho groteskněbizarním naladění. A přitom převést sofistikovaný Felliniho snímek s výrazným myšlenkovým přesahem do divadelní řeči se jevilo jako dost riskantní podnik. Snad i proto, že přešívky filmů na divadlo jsou dnes vcelku otravnou módou. Vyhmátnout v toku filmu to, co je divadelně nosné a na čem lze postavit situace, aby zafungovaly a propojily se v dramatické stavbě, je docela fuška. A zvlášť v případě Felliniho, jehož poetika je tak jedinečná a jejíž kopírování může dopadnout i jako velký trapas.

Stropnický dodržel základní dějové schéma, ale nedá se říct, že by otrocky aranžoval podle filmu. Našel vlastní styl, který je osobitou variací na dané téma. Inscenace je tak něco mezi poklonou velkému režisérovi a kreativně zužitkovanou inspirací. Především dokázal vytvořit prostor pro sóla a dialogy tak, aby na jevišti vyzněly co nejdramatičtěji. Tam, kde je film civilní, je divadelní adaptace teatrálně vypjatá a také postavy či spíše jednotlivé typy jsou vyhraněnější a drastičtěji vyostřené. Stropnický také eliminoval několik výstupů, ale především vytvořil postavu televizní moderátorky, napsanou na tělo Veronice Žilkové. Ta figuru vede po hraně karikatury, což kupodivu nakonec do zvoleného pojetí zapadne a vlastně i leccos předjímá. Režie totiž od počátku klade důraz na místy až absurdní směšnost jednání a vypjatou komiku, výborně vycházejí slovní střety i drobné půtky a s nimi spojené gagy.

První půlka je výrazně komediální, ale nepostrádá občas až horečnaté napětí. Věčně huhlající, nakrknuté a jedovaté Druhé housle (Ladislav Frej) se strkají a špičkují s natvrdlými, ale patřičně ješitnými Prvními houslemi (Otakar Brousek). Co chvíli na sebe strhává pozornost Violoncellista, který dává okázale najevo, s jakým póvlem musí obcovat (Petr Kostka). Skvělou študýrku starého nahluchlého poplety předvádí Oldřich Vlach, včas opečováván Houslistkou, jinak tajnou alkoholičkou, která s postupujícím časem stále víc ztrácí dekorum (Zlata Adamovská).

Přepjatá nymfomanka V propracované souhře dojde na každého: na přepjatou Klavíristku – nymfomanku (Simona Postlerová), na výbojného Pozounistu (Martin Zahálka) či na praštěného Trumpetistu, jinak zběsilého fotbalového fanouška (Svatopluk Skopal), který dirigenta umí maximálně vytočit. Ale také na laskavou Harfenistku (Lucie Polišenská) a bláznivou Flétnistku afektovaně kroužící jazykem pokaždé, když má vydat tón (Lucie Štěpánková). Dirigent je od základu strhující postava a Viktor Preiss mu dodává přesný mix sebevzhlíživosti, nadřazenosti a arogance. Jeho sarkastické mustrování, nedbale přehozený svetřík, pohyby – jako by se všechno protnulo v jedinečnosti Maestra, jenž je zároveň i nesnesitelná kreatura.

Jestli se někde inscenace zadrhne, pak je to v náhlém zlomu, který vede ke vzpouře hudebníků – jako by náhle nastal podivně hluchý moment. Nicméně tento problém je přítomen i ve filmu. Následným mumrajem, v němž je dovoleno čmárat po zdi, souložit na klavíru, destruovat vše a mlátit se navzájem, ale inscenace zase chytí druhý dech. A závěr si svou pointu uchová stejně jako inscenace výpověď o lidské komunikaci a neschopnosti slyšet se a domluvit navzájem, která může mít tragické následky.

***

HODNOCENÍ LN **** Federico Fellini: Zkouška orchestru Režie, překlad, úprava: Martin Stropnický Scéna: Martin Chocholoušek Kostýmy: Lucie Loosová Divadlo na Vinohradech, premiéra 23. 10. 2009

Autor:

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!