Biografická ohlédnutí jistě vzpomenou jeho jičínské kořeny, studium na filozofické fakultě v 50. letech a jeho následně přerušované působení v období normalizace. Historik, který se chtěl věnovat především období první československé republiky, krizi konce 30. let či přímo osobnosti Edvarda Beneše, to v dobových souřadnicích nemohl mít jednoduché. Zvláště pak po okupaci 1968, kdy mu bylo znemožněno působit tak, jak chtěl.
Nemohl tak celé generace studentů konfrontovat se svým pohledem na první polovinu 20. století a o to více se snažil využít svého talentu při analýze století předcházejícího. Teprve zlom roku 1990 mu umožnil návrat nejen k akademické kariéře a ke jmenování profesorem, ale také k ovlivnění nové generace historiků ve svobodném světě.
