Rodina je základ státu, hlásali komunisté – a poslali tátu do lágru, mámu do kriminálu a děti do dětského domova. Rodina je základ státu, deklarují postkomunisté – a posměchem stíhají rodiče, kteří svým potomkům včas nezajistí stavební spoření. Jedni i druzí (nepochybně vybaveni znalostí Engelsova Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu) pochopili, že rodina je slovo s obrovským emocionálním potenciálem, který lze výhodně převést do ekonomické sféry. A tak ho hýčkají, dobře krmí, pěkně oblékají, vodí do společnosti, na neděli mu poskytnou slevu do zoo a o Vánocích do něj pouštějí pod vysokým napětím koledy.
O tom, co je obvyklé a zaběhané, nebo co považujeme za jediné správné, většinou říkáme, že je to přirozené. Také to většinou dáváme do učebnic, aby i děti uvykly. Nedávno jsem se přesvědčila, že na rodinu se dbá už na základní škole. Hana chodí do čtvrté třídy a učí se příbuzenské vztahy. Ema chodí do šesté třídy a učí se rovněž příbuzenské vztahy. Obě se k nim ještě vrátí v sedmé či osmé třídě, přičemž si stále nebudou jisté, kdo je čí zeť a kdo čí snacha. Čím to?
Geniální lingvista Roman Jakobson prý ještě na smrtelné posteli hrozil pěstičkou a křičel: „Já dokážu, že znak není arbitrární!“ Bouřil se tak proti teorii, podle níž je spojení slova a skutečnosti, již označuje, dílem náhody. I já nad výrazy tchyně, snacha, švagr či bratranec přestávám věřit v náhodu či dohodu. Už hojné zastoupení chrčivých r a ch nevěstí nic dobrého. A když přihlédneme k etymologii zastřešujícího slova příbuzný (staročesky přívuzný – od přivazovati), je zřejmé, proč se dětský organismus tak brání. „Řekové, kteří přece tak dobře věděli, co je to přítel, pojmenovali příbuzné slovem, jež je superlativem slova přítel. To nikdy nepochopím,“ napsal Nietzsche. A to zřejmě neznal výrazy, jimiž jednotlivé příbuzné obdařila čeština, a jejich domácké tvary, které mají odlehčit situaci, ale ve skutečnosti ji spíš zahustí jakousi jízlivou bodrostí: co už může být horšího než dovolená se zeťákem nebo švárou!
Osobní vztah k určitým slovníkovým položkám se obtížně vysvětluje, ale neztrácí tím na důležitosti. Občas se vyjeví v asociaci nebo v rýmu – i ten je vlastně druhem asociace a pod rouškou zvukové shody často odhalí významové odstíny slov, které by jinak zůstaly skryté. Zrovna to probíráme se studenty na semináři poetiky, a tak mě napadlo vyzkoušet, k jakým slovům oni rýmem přivážou své vlastní i nevlastní příbuzné.
Jednoznačně nejlépe z toho vyšla maminka: kamínka, ňaminka, hoblinka, svačinka, ramínka. Do jisté míry je to dáno zdrobnělou podobou výchozího slova, ale dvojice tatínek – není lék, tatínek – Hurvínek nebo třeba dědeček – šklebeček ukazují, že to neplatí absolutně. Kupodivu dost nesmlouvavé rýmy dopadly na slovo matka (hádka, jatka, vratká, kladka, zlatka, spratka) – hůř dopadla už jen tchyně (svině, dýně, vilně, v klíně, líně) a snacha (páchá, tlachá, plachá, chacha). Rýmujícím studentům je ovšem okolo osmnácti let, takže ne všechna slova mají napíchnutá osobní zkušeností. Alarmující jsou v tomto směru otec (skopec, kotec, kopec, lakomec, světec, konec), táta (svatá, chvátá, vata, hnáta, vrata, látá) a důsledně dekadentní syn (blín, splín, plyn, vin, nepovim, kalužin). Ještěže ten seznam končil slovem švagrová, které ty čisté duše zavedlo až ke kupletu: rumová, pogroma, lágrová, bagrovat.
Neměli na to moc času, a tak ne každý rým zaduní jak zvon. Ale na věnec sonetů by to vydalo. Mohl by se jmenovat třeba Rodina je základ státu I–XIV.
***
Hůř dopadla už jen tchyně (svině, dýně, vilně, v klíně, líně) a snacha (páchá, tlachá, plachá, chacha)
O autorovi| Markéta Kořená literární historička
