Bylo mi patnáct let, když přišli Rusáci, jinak se tomu neřeklo, rázem jsem byl dospělý a mé pubertální ideály splynuly s ideály celé společnosti, jež se od počátku šedesátých let spontánně připravovala na lepší poměry. Dnes se mluví o tehdejších ideálech jako posledních před globalizací, vím však, že ideál je sen, který se nemůže, ba ani nesmí uskutečnit. Proto jej nelze ani ztratit. Ztratit lze iluze, což je jen emoce promítnutá bůhví do koho nebo do čeho. Vůdčími osobnostmi roku 1968 chtěli být reformní komunisté, tak si v prudkém opozitu obou slov říkali ti, kdo obrozovali stranu a mysleli si, že tím obrozují společnost. Ta nepotřebovala obrozovat, nýbrž vyžadovala svobodu, zardoušenou v padesátých letech. Reflektována v umění, začala žít svým vlastním životem.
Komunismus je nereformovatelný. Právě tento poznatek se fakticky naplnil po srpnu 1968. Byla to špatná zpráva zejména pro ty, kdo věřili ideálům komunismu, v roce 1948 se je snažili za mnoha ukrutenství zavádět a o dvacet let později se za to chtěli rehabilitovat. Nebylo jim to umožněno. Ideál totiž musí mít otevřený konec a osobní ručení jednoho každého nositele. Stane-li se technologickým konstruktem a předmětem činnosti neosobní moci, stává se z něj hrůzná karikatura utopií všeho druhu.
Soukromníci bez ideálů Ti osmašedesátníci se nemohli rehabilitovat, poněvadž neuměli připustit celou pravdu o roce 1948, přemýšlet o ní a poučit se z ní. Kdyby si ji připustili, museli by vědět, jak to dopadne. Kdyby nepřišli Rusáci zadusit výhonky pražského jara včetně těch, kteří je vysadili, museli by jednat domácí komunisté a bitvu se společností svést sami. Jak by to dopadlo, můžeme jenom odhadovat. Buď by naděje potlačili násilím, nebo by prohráli, protože první svobodné volby a bylo by po nich. Takhle to někdo vyřešil za ně a legitimizoval je jako část budoucí opozice. Jako národ jsme se o sobě mnohé dozvěděli. Na pozadí otázky, jak je možné, že po dlouhých letech procitání, osvobozování se a aktivit nejrůznějšího druhu stačil pouhý rok od okupace, přerušený krátkým zpytováním svědomí po sebeupálení Palacha a Zajíce, završený Dubčekovým pendrekovým zákonem, jsme se stali soukromníky zalezlými do svých ulit, v nichž jsme setrvali dlouhých dvacet let. Neměli jsme totiž před očima ideály, které nejsou ničím jiným než hledáním, při němž cesta sama, je-li čestná, stává se cílem. Měli jsme nepevné recepty spíchnuté z iluzí, historicky promítaných do čehokoli a do kohokoli kromě nás samých.
Do Palackého, jehož protiněmecký austroslavismus odvál čas, do před válkou zemřelého Masaryka, zanechavšího zde nevyřešené národnostní problémy, do Beneše, který je vyřešil tím, že za tragických okolností připustil vyhnání tří milionů našich spoluobčanů a přivedl komunisty k moci, do Dubčeka, který nepohrdl po tom všem ani místem ambasadora v Turecku, a pak do Havla a Klause. Všechny tyto lidi pak národ proklel či vinil z toho, že nedostáli tužbám do nich vložených.
Místo, abychom se hlouběji zamýšleli nad svou občanskou i lidskou statečností a výčitky vznášeli sami k sobě a z chyb se poučili, lajeme jiným, zalézajíce do privátních děr našich rodinných životů. A tak jsme zůstali sedět doma a obtěžkáni nákupními kabelami pozorovali, jak se všichni kolem nás už osvobodili. Pak jsme vyšli cinkat. Nezapomněl jsem, prosím, neopravujte mne, na skrovné, ale velmi důležité demonstrace v roce 1989 ani na masakr na Národní třídě.
Pět minut po listopadu Opakem idealismu jako duševní výbavy pro zkoumání otázek, kdo jsme, kam jdeme a v co můžeme doufat, je lhostejnost. Nic mezi tím není, tak jako nic třetího neexistuje mezi liberální demokracií a autoritativními systémy včetně diktatury a totality. Žádný socialismus s lidskou tváří, či demokratický socialismus, demokratizace. Publicista Tomáš Pěkný to někde hezky řekl: pět minut po listopadu 1989 bylo důležitějších než celý obrodný proces. Již jsme byli na druhé straně, nikoliv uprostřed. Uprostřed se nekoná.
To je tragédie, ale i smutný heroismus těch, kteří měli ideály, chtěli, aby svět byl lepší. Naleznuvše svou pravdu, povýšili ji na svůj majetek, pak se jí vzdávali ve prospěch druhých a ve prospěch nápravy svých chyb, avšak nevzdali se jí zcela a stále jako by to všechno chtěli mít v rukách. Po listopadu 1989 jejich ideál, že mohou ještě přispět k hledání modelu navazujícího na rok 1968, skončil a dnes se již jen ohrazují proti tomu, když jim někdo řekne, že žádné ideály v obrodném procesu neměli. Měli je, byť jako nedílnou součást původních ideálů, jak změnit lidstvo. Nelze jim je upřít. Jsou totiž součástí našich dějin. Jako nakonec i činy či vyčítavé vyčkávání nás všech.
***
Ideál je sen, který se nemůže, ba ani nesmí uskutečnit. Proto jej nelze ani ztratit.
O autorovi| Jan Ruml, právník a publicista
