Čtvrtek 25. července 2024, svátek má Jakub
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 49  Kč / 1. měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

'Blbče, mohli tě přejet'

Česko

  19:25
Když mě kamarád zvedal ze země, říká: „Ty blbče, vždyť tě mohli přejet.“ Tu větu si od té doby pamatuji a vím, že člověk občas neuvažuje, říká hudební historik Ladislav Řezníček, který si 21. srpna 1968 lehl před tank a zastavil popojíždějící sovětskou kolonu.

Ladislav Řezníček si 40 let po okupaci prohlíží na fotografii sám sebe v knize Josefa Koudelky Invaze 1968. Na snímku je druhý zleva. foto: Lidové noviny

Jak rok 1968 ovlivnil váš život?
Já jsem se z roku 1968 poučil ve dvou důležitých věcech. Nejdříve hned když jsem ležel na ulici před rozhlasem a začali se ke mně sbíhat lidé. Jeden z nich, můj kamarád a producent z televize, mi říká: „Ty blbče, vždyť tě mohli přejet.“ Bylo to téměř švejkovské a já si tu jeho větu od té doby pamatuji a vím, že člověk v určitých okamžicích neuvažuje, co se může stát a co může následovat. Mohl jsem zmizet z tohoto světa a svět by možná něco zaznamenal nebo také ne. Druhé důležité poučení přišlo, když jsem s řadou dalších lidí emigroval do Norska a setkal se tam s celou tou gardou lidí, kteří tam žili už od roku 1948. Najednou jsem se dostal do prostředí úplně odlišného, než na jaké jsem byl zvyklý. Pak jsem si uvědomil, jaký je mezi námi rozdíl, mezi lidmi z roku 1968 a 1948, že nová krev nemusí být lepší, a že ti staří ze sebe něco dávali, aniž by cokoliv sami chtěli.

Co vás vedlo k tomu lehnout si pod tank?
Nevím, to bylo okamžité rozhodnutí. Náhle vám v hlavě něco, ne snad praskne, ale řekne, že to máte udělat. Možná v tom sehrálo roli to, jak jsem byl vychován a v pozadí také mohla být úvaha, že nebudu sám.

Jak dlouho jste tam ležel?

Jen okamžik. Důstojník na tanku zavelel, tank zastavil a v tu chvíli se vyhrnuli lidé, začali diskutovat a on už nemohl dál. Ta diskuse trvala dlouho, možná desítky minut. Z jednoho tanku pak dokonce vylezl Rus v civilním oblečení, který nám perfektní češtinou říkal, abychom se rozešli. V tu chvíli ale někdo zapálil nádrž na jednom tanku a Rusové začali střílet do vzduchu. Tanky se pak daly do pohybu a odsunuly barikádu z tramvaje a rozjely se k Václavskému náměstí.

V listopadu 1968 jste emigroval. Můžete vysvětlit proč?

Velmi dlouho jsem nemohl dělat svoji práci. Od roku 1966 jsem ale mohl tisknout a podílel jsem se dokonce na natáčení několika dokumentárních filmů. Po 21. srpnu jsem si ale uvědomil, že to už nepůjde. Navíc už v lednu 1968 jsem dostal stipendium a vízum do Norska. Rok před tím jsem totiž v univerzitní knihovně našel životopis Edvarda Griega (norský skladatel – pozn. red.), který napsal Josef Bohuslav Foerster. Šlo přitom o první Griegovu biografii vůbec. Nory to nesmírně překvapilo a pozvali mě, abych to téma pro ně zpracoval. V lednu 1968 se mi ale pochopitelně nechtělo do Norska jet. Ne snad kvůli zimě, ale v Československu náhle skončila cenzura. Po srpnu jsem si na stipendium vzpomněl a 7.listopadu, na „slavné“ výročí říjnové revoluce, odjel. V roce 1970 mi z Prahy přišlo upozornění, že se nezákonně zdržuji v zahraničí a mám se vrátit. Napsal jsem dobromyslně zpátky, že ještě nejsem hotov s prací na Griegovi, ale oni mi na to odpověděli jen to, že jsem dostal tolik a tolik za nezákonné zdržování se v cizině. Kolik to bylo, si už ale nepamatuji.

Jak vás v Norsku přijali?

Už v Praze jsem dostal kontakt na paní Annu Kvapilovou, která mi okamžitě sehnala ubytování v jedné rodině a také zaměstnání, protože v Norsku vedla odbočku vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, která se v překladu jmenovala Norsko-československý vzájemně pomocný spolek. Anna Kvapilová patřila mezi nejbližší spolupracovnice Milady Horákové a podobně jako dalším lidem z jejího okolí jí šlo hlavně o to, aby se národ dál vyvíjel v Masarykově duchu. Pro mne bylo nesmírné obohacení potkat tuto dámu s vysokým morálním kreditem.

Můžete popsat, co Anna Kvapilová pro emigraci dělala? 
Organizovala kulturní akce pro emigranty z Československa. Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl zúčastnit její práce pro děti. Anna Kvapilová totiž každý rok pořádala prázdninovou školu pro děti uprchlíků z Československa. Tím ale její práce nekončila. Zajišťovala jazykové kurzy pro emigranty a v Norsku vybudovala knihovnu české a slovenské literatury. Byly tam slabikáře pro děti, spisy Masaryka a Beneše a hlavně beletrie. Kromě toho ale osobně pomohla řadě jednotlivých emigrantů. Sehnala jim byt, práci nebo občanství, což byl případ i několika známých hokejistů-emigrantů.

Jak Norové československou emigraci přijali? 
Norové nás obrovsky podporovali a to v době, než se z Norska stala bohatá ropná země. Velkou zásluhu na tom měla Anna Kvapilová, která byla za války zavřená v Ravensbrücku s 56 norskými ženami. To jí pak v Norsku po roce 1948 otevřelo dveře, protože ty ženy získaly významná postavení. Dostávali jsme peníze, ale často také potraviny. Jedna továrna nám třeba dala 20 tisíc olejovek. Jindy jsme zase přivezli 30 pytlů mouky, ze kterých se pekly koláče pro české děti. Charakteristické je, že Anna Kvapilová na sebe vůbec nemyslela. Jejím výborným přítelem byl starosta Osla Albert Nordengen, přesto spolu s přítelkyní bydlela v malé garsonce. O peníze nebo zisk jí nešlo. Také po sobě zanechala minimum věcí - auto a pár korun, ale ovšem obrovské množství materiálů. Ty nyní spravuje knihovna Libri prohibiti a připravuje o Anně Kvapilové monografii.