Častěji a častěji se v programech všech domácích televizních vysílatelů objevují tituly z archivu České televize. Už dlouho nejde jen o divácky veleúspěšné seriály kdysi vyrobené Československou televizí, ale i o pořady poprvé uvedené Českou televizí, tedy po roce 1992.
Méně pozornosti vzbuzují četné střihové pořady stojící a padající s archivním obrazovým materiálem opět z pokladů České televize. Nemám na mysli pouze nárazový nákup nenahraditelných vzácných záběrů, ale metodicky vystavěné formáty na fondech, o něž musí ze zákona Česká televize dlouhodobě pečovat. Jednoúčelové využívání -spíš drancování - dokonale evidovaných a nelevně uchovávaných záznamů vyprovokovala v nedávných letech sama ČT. Zadávala výrobu pořadů zcela založených na svém archivu externím producentům. Šlo o snadnou, většinou obsahově plytkou, avšak skvěle placenou produkci, která se musela dodavatelům kromobyčejně líbit.
Rozebírání archivu ČT již kdysi prošlo smutnou epizodou. V roce 1993 se mnozí zaměstnanci tehdejší České televize neucházeli o lukrativní, lépe řečeno přeplacené posty v ČNTS (firma tehdy provozující TV Nova) s prázdnýma rukama. V souladu s nejrozšířenějším českým zlozvykem s sebou přinášeli videokazety především s archivními zpravodajskými záběry. Hned úvodní den vysílání 4. února 1994 se v programu TV Nova nezpochybnitelně ukradené sekvence objevily. Poté musela ČT dlouhou dobu bojovat proti dezinterpretacím zákona, neboť si jeho ustanovení další hráči na televizním poli vykládali po svém: jako zvláštní povinnost České televize zásobovat jejich podnikatelské aktivity. Neustálými obměnami ředitelů ČT se postupně dařilo vybírat osoby, které se nechávaly přesvědčovat oním poněkud divokým výkladem zákona a zároveň zlákat zvýšenými příjmy. Za mimořádné ochoty manažerů veřejnoprávní televize rozprodat, co se dá - jak kdysi pravili Suchý se Šlitrem „náruč rampouchů než roztajou“ -, se dokonce „střiháky“ z archivu ČT přestěhovaly i do dalších televizí.
Krátkodobé tržní hledisko Zde jde zřejmě o jádro problému: motivaci top managementu České televize co nejvyšším hospodářským výsledkem! Nikoli především kvalitou poskytovaných služeb při co nejvyšší hospodárnosti, ale penězi, které ušetří z našich poplatků a rozmnoží rozprodejem toho vůbec nejcennějšího - dlouhodobě budovaného archivu. Manažerské vidění je zdecimováno na výhradně tržní hledisko, navíc krátkodobé. Neznalost skutečných hodnot programového fondu, z ní vyplývající amatérská cenotvorba, a nepatrná orientace v problematice prodeje práv - i do zahraničí -navíc brání skutečně efektivním výnosům. Devastace se nyní prohlubuje snáz než kdykoli dříve. V týmu šéfů České televize je naprostá převaha těch, kteří pro její vysílání a zlatý fond nevytvořili nikdy nic, nanejvýš třicetivteřinové reportáže. Z naprosté lhostejnosti a neúcty pak nemůže vycházet hodnotový vztah k dřeni jakékoli národní televize - vlastnímu archivu. Analogie by se našla i na trhu: aerolinky rozprodají všechna svá letadla a efektivní podpůrné divize, aby se dostaly co nejdřív do zisku, neboť z něho pramení několikačlennému představenstvu mzdové bonusy.
Mají-li současní ředitelé v České televizi k tržnímu hospodářství totožný přístup - jeden můj pravicový přátel říká „podle VUMLu“ -, prodají licence ke všem jen trochu atraktivnějším pořadům ostatním televizím na desetiletí dopředu, zbytek archivu nechají vypálit na DVD a Blu-ray pro trafiky, vyzvednou si několikamilionové prémie, zamknou za sebou (bude-li co) a potáhnou o dům dál. Zplundrovat jinou firmu.
Jenže Česká televize je institucí zřízenou ke službě veřejnosti, kterou si přímo platíme, nikoli ke tvorbě zisku bez ohledu na budoucnost.
O autorovi| IVO MATHÉ, rektor AMU, bývalý generální ředitel ČT
