LN: Minulý týden v Praze vystoupil Steve Bannon, bývalý stratég Bílého domu a hlavní poradce Donalda Trumpa. Říkal, že se do Evropy jezdí učit od populistických stran, co zabírá na voliče. Není to nebezpečný výrok? Vy jste přece byl součástí establishmentu, o němž tyto strany říkají, že je mrtvý a chtějí ho nahradit.
A co by se asi tak učil od nepopulistických lídrů západní Evropy? Od těch Macronů, Merkelových, Junckerů a Rajoyů. To by musel být blázen. Tenhle liberální establishment přece Bannon poslouchá dnes a denně doma. Zajímavé věci o světě a Evropě říkají právě tito takzvaně populističtí lídři.
Já doma i v cizině bojuji proti nálepce populistická strana. Místo analýzy a rozboru ji všemožní lidé používají k totální diskreditaci každého, kdo je v nesouladu s tím, co hlásá dominantní doktrína té které země.
To, že já jsem svou povahou spíš akademik, který místo řečnění na náměstí sedne a napíše nějaký pádný esej, na věci nic nemění.
Kdybych se chtěl něco dozvědět o Nizozemsku, pojedu za Geertem Wildersem, když budu chtít něco zajímavého o Itálii, vybral bych si Mattea Salviniho.
LN: S Wildersem jste se ale setkal, ne?
Ano, seděl v Institutu Václava Klause tady u stolu. Na vysvětlenou – mám blíž k Wildersovým názorům na EU než na migraci. Nepochopil jsem, proč atakuje muslimy a ne islamismus, a také jsem mu to řekl. Na Wilderse se navíc nabaluje celá ideologie a s tou už já nesouhlasím.
LN: A nevadí vám, že lidé jako Wilders jdou proti tradičním politickým stranám, které jste vy dlouhá léta reprezentoval?
Já jsem hlavní bojovník proti evropskému establishmentu, v tomto případě jsem s nimi na jedné lodi. Používám jiné argumenty, které jsou establishmentu bližší a srozumitelnější. Určitě nemluvím jako Okamura. Což neznamená, že s mnoha názory Okamury nesouhlasím.
LN: Zmínil jste Salviniho a Itálii, to je ale přece jiný případ. Je to nárazníkový stát, který čelí migraci. Tam shoda s Evropou nepanuje.
Falešná hvězda, před kterou by se mělo varovat a ne ji odhalovat sochy. Klaus kritizoval Marxe |
Itálie se nevzpamatovala od devadesátých let minulého století, kdy se podařilo totálně rozbít tamní systém a politické strany. Od té doby Itálie nebyla schopna založit strandardní politické strany. Z mého pohledu je to chyba a neštěstí, ale na druhou stranu italská realita.
Mě na dnešní Itálii šokuje něco jiného, co má podle mě evropskou dimenzi. Rozumím tomu, že prezident republiky polemizuje s tím či oním člověkem, který má být ministrem. U nás to prezident Zeman nesměle dělá také.
Do italské vlády ale mířil Paolo Savona, mně známý ekonometr, jehož model jsem kdysi dávno u nás aplikoval. Se Savonou jsem se několikrát potkal, byl ministrem v jedné z předchozích vlád. Je to jednaosmdesátiletý respektovaný muž, který o euru píše vážné statě.
Že ho někdo v Německu nebo Bruselu označí za euroskeptika a řekne, že Savona ve vládě být nemůže, a italský prezident ho opravdu odmítne schválit, je pro mě naprosto zoufalá výpověď o Evropské unii. Kdyby to byl nějaký přidrzlý mladíček, prosím, to bych nekomentoval. Ale Savona jako hrozba pro EU? To je děsivá výpověď o dnešním světě.