Nad nenápadnou rumunskou restaurací Doina v centru Paříže, pojmenovanou po truchlivém rumunském „blues“, neustále bdí nedaleká Eiffelova věž. Stejně jako se ona pyšně v noci rozzáří tisíci žárovkami, i tady se rozsvítí každý večer neon s nápisem „Specialités Roumaines“. Ale u rumunských specialit a dekorace tady hrdost na rumunské kořeny končí, alespoň teď, v časech Sarkozyho protirumunské politiky a před cizím publikem.
„Jsem Francouz, ne Rumun. Tady jde o jídlo, ne o politiku,“ odmítá se na téma svých kořenů bavit zřejmý šéf podniku. Vysoký, dobře živený asi padesátiletý muž mluví těžkou francouzštinou, která mezi jednotlivými slovy napovídá, že se ve Francii nenarodil. Pravděpodobně jeho žena Livia, která tu denně roznáší speciality z Balkánu, se také odmítá bavit a viditelně znervózní, když se zvýší hlas jejího muže. „Jděte se zítra zeptat na rumunskou ambasádu, zaplaťte, prosím, a jděte,“ dodává muž při dalších pokusech o komunikaci. Nezabírá ani to, že jsem z Česka, ze země s podobným osudem ve 20. století, jaký má ta jeho. Přitom místo je zřejmě centrem rumunské komunity v Paříži, na stránkách se majitelé chlubí fotkami z bezpochyby krajanských setkání. Uvnitř restaurace visí malá rumunská vlajka, také housle a na polici stojí vyřezávaný kůň s tažným vozem. Ve vitríně se lesknou lahve s rumunskou pálenkou Tuica, z keramiky shlížejí starosvětsky něžné dívky s černýma očima. Možná tu na jihovýchodní nostalgii ovoněnou romskou kulturou lákají i Francouze, ten večer tam ale neseděli žádní.
V zahrádce popíjely dva americké páry. „Ani nevíme, že jde o rumunskou restauraci, jsme tu kvůli výhledu na Eiffelovku,“ říká postarší muž z Kalifornie v USA. O střetu s Rumunskem netuší nic: „Ale možná je to něco podobného, jako máme my s Mexičany.“ Stejně tak ani Francouzům se nechce do ostrých soudů, když dojde na Sarkozyho politiku „dobrovolných“ deportací rumunských Romů. „Vím, že jsou tu kvůli tomu demonstrace, kritizují to lidé z církevních organizací i socialisti. Asi to není fér vůči těm lidem. Na druhou stranu, to, že jsou Rumuni chudí, není argument pro to, aby šli do pařížského metra a kradli,“ říká Luc, asi padesátiletý muž, který ještě před chvílí ironicky vedle v kavárně vzýval „svatého Sarkozyho“, aby zabránil chystané stávce.
