Portrét nádherné krajiny, kterým se otevírá román Salmana Rushdieho Čarodějka z Florencie, jako by naznačoval jistý návrat k počátkům. Podobně – pohledem na kašmírskou krajinu – začínají i autorovy Děti půlnoci. To však není podobnost jediná. Byla-li Rushdieho tvorba charakterizována jako „magický realismus“, dalo by se zjednodušeně říci, že v předchozích několika románech převažoval „realismus“, ale v knize poslední dominuje prvek magický.
Kromě napětí mezi realismem a fantastikou se dílo Salmana Rushdieho vyznačuje i zvláštní pozorností k vztahům mezi Západem a Východem a zkoumání vzájemných vlivů. Salman Rushdie je nepřítelem všech snah o dosažení kulturní, rasové či jazykové čistoty: kultury se vzájemně ovlivňují, vypůjčují si jedna od druhé, a totéž platí pro jazyk. Tato hybridita – jak ji symbolizují palimpsesty, o nichž píše v Maurově posledním vzdechu – je inspirací a zároveň produktem rasového míšení. Rasa, národ jsou podle Rushdieho jen uměle vytvořené pojmy. A jeho poslední kniha tento názor stvrzuje. Mezi Mughaly a Medicejskými Čarodějka z Florencie se odehrává na mughalském dvoře a ve Florencii 16. století – je tedy příběhem dvou renesancí. Obě místa spojuje postava podvodníka, vraha, šarlatána a obratného vypravěče, jehož pravé jméno se nikdy nedozvíme, neboť jmen má tolik, kolik osobností. Jednou se představuje jako Mogor dell’Amore (čili Mughal z lásky zrozený), jindy jako Ucello, zase jindy jako Niccolo Vespucci, bratr známého mořeplavce a objevitele. Tento florentský podvodníček se zmocní dopisu anglické královny adresovaného vládci indické říše a zamíří na mughalský dvůr do města Fátéhpur Síkrí. Zde jej přijme vůdce Akbar, který si z něj udělá Šeherezádu: Mogor dell’Amore je nucen vyprávět mu složitý příběh, v němž sám hraje hlavní roli.
Podle vlastního vyprávění je tento přivandrovalec na moghulský dvůr dítětem Akbarovy tety, legendární krásky, kdysi unesené uzbeckými válečníky, jež nakonec skončila po boku Argalia Vespucciho a jakožto „Dáma černých očí“ inspirovala mnohé florentské malíře. Akbar asi tuší, že Mogor dell’Amore fabuluje, ale v okamžiku, kdy si to jako čtenáři uvědomíme, pochopíme, že mu to ani příliš nevadí. V Mogorovi našel spřízněnou duši, muže, který „touží po tom, vstoupit v sen, jejž vypráví, a začít v něm nový život“.
Rozostření hranice mezi snem a skutečností je jedním z určujících rysů knihy. Mogor dell’Amore vypráví příběh, který si vysnil. A nejkrásnější ženou Akbarova harému je stvoření, které je výplodem panovníkových snů – éterická bytost, jež spojuje západní a východní kulturu. Ostatně právě ženské postavy jsou v tomto románu nejzajímavější. Pravda, prim hrají muži: ti usilují o moc (jedním z Mogorových přátel je Machiavelli), bohatství (touhu po něm naplňují florentští obchodníci), imperiální expanzi (Akbar), nicméně pro své ambice, příliš zaměřené do hmotného světa, mnohem obtížněji překračují hranice mezi imaginárním a reálným. Mogor i Akbar se o to snaží usilovně; přesto se to ženským postavám, třeba právě „čarodějce z Florencie“ jménem Chiara, daří mnohem lépe.
Mezi Bollywoodem a Hollywoodem Stoupenci myšlenky „střetu civilizací“ budou nepochybně dál tvrdit, že střet kultur je nevyhnutelný, neboť každá kultura na světě vyznává jiné základní – a do značné míry neměnné – hodnoty. Romány, jako je tento, však přesvědčivě ukazují, že mezi kulturami probíhá podstatně větší výměna, než si purističtí strážci hodnot připouštějí.
Jestliže na dějové rovině poslední Rushdieho román pojednává o vztahu mezi mughalským impériem a renesanční Florencií, pak na rovině žánrové se pohybuje mezi Hollywoodem a Bollywoodem.
Bollywoodské muzikálové romance jsou na první pohled „nedívatelné“ – při bližším pohledu si však divák uvědomí, že s hollywoodskými filmy, které nám sice občas přijdou hloupé, ale rozhodně je nepovažujeme za něco zcela „cizího“, sdílejí překvapivě mnoho. Zdá se, že právě tato podobnost Rushdieho zaujala: rozdíly mezi kulturami zdaleka nejsou takové, jak se se to jeví z ideologických nebo dogmatických pozic. Pro názornou ilustraci je volba florentské renesance a Akbara naprosto dokonalá: renesanční Florencie rozhodně nebyla bigotní a stejně tak Akbar proslul náboženskou tolerancí.
Z perspektivy historie má srovnání bollywoodských a hollywoodských filmů ještě jeden významný rozměr. Bollywoodské tituly nám mohou připadat „ujeté“ nebo přinejmenším přitažené za vlasy. Nicméně uvědomíme-li si, že se v zásadě příliš neliší od filmů, které pokládáme za „normální“, dojde nám, jak zrádným žánrem romance je.
Příběhy na hraně Ona přeměna snu ve skutečnost, jež tvoří jeden z leitmotivů Rushdieho romance, je ve skutečnosti velice zajímavým komentářem k dnes tolik populárnímu žánru historického románu. To, co provádí Mogor dell’Amore, se velmi přibližuje způsobu práce dnešních literátů a filmařů, kteří svému publiku předkládají historické příběhy: jde o to, sestavit mozaiku z fakt a fabulace, přičemž obojí – nejen fabulaci – lze upravovat tak, aby bylo dosaženo nejlepšího výsledku. Stejnou taktiku používá i Salman Rushdie. Ostatně knihu doprovodil i poměrně obsáhlým seznamem historické literatury, z níž čerpal: doporučuji pozornému čtenáři ověřit si, které z těchto knih skutečně spatřily světlo světa.
Kritici často vyčítají „postmodernismu“, že rozmělnil hranice mezi pravdou a výmyslem. Ti nejlepší současní spisovatelé, k nimž Salman Rushdie jistě patří, naopak ukazují, že tato hranice nikdy nebyla daná a že je třeba ji znovu a znovu hledat. Vyžaduje to však námahu a samostatnost: to, co někdo líčí jako skutečnost, může být pro druhého jen chiméra.
Odvaha spisovatele K hledání pravdy je zapotřebí odvahy nezůstat v osvědčeném stereotypu. Znamená to zpochybňovat to, co je dlouho pokládáno za nezpochybnitelné, opouštět cesty, na nichž se vypravěči dostalo potlesku. Nejen pro tuto odvahu zaslouží poslední kniha Salmana Rushdieho uznání.
Každý nový román natolik proslulého autora jako Salman Rushdie je „toužebně očekáván“. Milovníci jeho díla mají předem připravená slova chvály, jimiž svého oblíbence zahrnou, jeho kritici si naopak připravují salvy invektiv. Velký spisovatel se pozná podle toho, že dokáže vykolejit obě tyto skupiny. Čarodějka z Florencie jistě není román naprosto bezchybný – dialogy občas šeredně zaskřípou, o hluchá místa taky není nouze. Ale o to v posledku nejde.
Žasnout můžeme nad tím, že se Rushdie rozhodl vydat novou, dosud nevyšlapanou cestičkou. Jeho nová kniha je zvláštním amalgámem, kde si Šeherezáda podává ruku se Zuřivým Rolandem a hrdinové indických muzikálů s reky hollywoodských filmů. Je to bravurně napsaná kniha, která zcela v souladu se svým názvem chce čtenáře okouzlit, a přitom mu mezi řádky říká, že se nesmí tak úplně dát. Z posledních románů Salmana Rushdieho se tato skoro-pohádka čte asi nejsnadněji – ovšem o to je zrádnější, o to náročnější na interpretaci.
Čarodějka z Florencie jistě neosloví všechny a je docela možné, že některé z obdivovatelů Salmana Rushdieho zklame. Rushdie v této knize rozhodně odmítl nálepku spisovatele vyjadřujícího se k aktuálním politickým otázkám a místo toho si osvojil pozici autora vydávajícího svědectví o úžasné moci jazyka. O to je jeho poslední dílo působivější.
***
KNIHA TÝDNE The Enchantress of Florence
Salman Rushdie Vydalo nakladatelství Jonathan Cape, London 2008. 368 stran.
O autorovi| LADISLAV NAGY, Autor je anglista a překladatel
