Vroce 1997 byl v celé Praze jeden ruský obchod a jedno ruské kadeřnictví, dnes je tu kromě desítek obchodů a salonů také pět filiálek ruských a ukrajinských vysokých škol a minimálně šest mateřských školek. Ano, během posledních deseti let se mnohé změnilo.
Luxus pro umělce
Zatímco imigranti z ostatních satelitů bývalého Sovětského svazu přicházejí do České republiky hlavně za manuální prací, ruská komunita přijíždí do Česka především za podnikáním a investováním do nemovitostí.
Jedním z míst, které si v hlavním městě oblíbila, je klub Fragola Project blízko Staroměstského náměstí. Hned po vstupu je mi jasné, že tenhle prostor byl navržen pro docela jinou než průměrnou českou klientelu. Jeden z majitelů, Sergej Ivčenko, končí právě jednání se zavalitým klientem. Usazeni v kožené sedačce vedle obří plazmové obrazovky probírají cosi – jak jinak – v ruštině.
Sergeji Ivčenkovi je sotva třicet. Vypadá jako z pohádky o Mrazíkovi. Pohledný mládenec v růžové košili, s modrýma očima a skvělým chováním se ještě vloni věnoval profesionálně baletu. Do Česka přijel s rodiči před čtrnácti lety z Kyjeva. Vystudoval konzervatoř a jako jediný ze třídy získal angažmá v Národním divadle. Jenže kvůli zranění baletní kariéru přerušil a nyní využívá svoji druhou kvalifikaci – vedle konzervatoře vystudoval vysokou školu se zaměřením na obchod a ekonomiku. „Taky jsem hrál v několika filmech,“ vypočítává své úspěchy, a když se ptám, jakou roli má v připravovaném detektivním seriálu, s plachým úsměvem odvětí: „Ruského šéfa mafie.“ Fragola Project byl od počátku zamýšlen jako luxusní restaurant, inspirovaný podobnými podniky v Moskvě. Jsou tu boxy určené pro obchodní jednání i posezení u oběda či večeře, směs stylů je pro české oko poněkud těžkopádná a přeplácaná, ale dohromady působí impozantním dojmem.
„Ještě tu chci rozmístit police se starožitnostmi,“ vysvětluje Sergej a vede mě do klubu, který je o podlaží níž. Sedačky se zlatými potahy, vitríny s luxusními hodinkami Hublot. V zadní části klubu roste VIP místnost pro soukromá jednání. Vypadá jako z hollywoodského velkofilmu.
„Skla budou průhledná jen z jedné strany, bude to odhlučněné,“ vysvětluje Sergej. Vstup do klubu je zdarma a rozhodně nemusíte mluvit rusky, abyste mohli vejít. Pokud ale dorazíte v kraťasech či teniskách, ochranka vás dovnitř nepustí. Fragola Project je jedním z mála pražských klubů, kde je přísně dodržován dress code. U vchodu čeká návštěvníky – v Moskvě zcela obvyklý – face control čili třídění hostů „podle ksichtu“.
Cílem a snem Sergeje je, aby si klub oblíbil umělecký svět, zejména pak ten, který je mu nejbližší: svět opery a baletu. „A jednou bychom rádi podnik rozšířili do horních pater,“ zasní se Sergej a mávne rukou směrem ke stropu. „Chtěli bychom tu mít hotel,“ reaguje na můj nechápavý výraz. V Česku a v Praze se mu líbí, o stěhování rozhodně neuvažuje. „Když srovnám život tady třeba s Moskvou či Vídní, je česká mentalita velice klidná, dobře se tu žije i podniká,“ dodává spokojeně.
Rusové odcházejí?
Sergej Ivčenko si nemůže Prahu vynachválit, přesto se začátkem června objevily v českém tisku zprávy, že se bohatí Rusové začínají z Česka stěhovat. Do Rakouska, Německa a zemí jižní Evropy, kde mají údajně lepší podmínky pro podnikání.
Realitní makléři se k této informaci stavějí většinou rezervovaně. „O nemovitosti vPraze zájem neklesá. Krize postihla hotely a developerské projekty a je pravda, že hodně ruských podnikatelů se nemovitostí zbavuje, ale zVarů nebo Mariánských Lázní se stěhují právě do Prahy,“ namítá Lena, majitelka jedné z agentur.
Oblíbenou lokalitou zůstává mezi ruskojazyčnými klienty Praha 6 se sousední Bubenčí, kde se po bolševické revoluci v roce 1917 usazovala prchající ruská inteligence. Blízko Prahy vedou Jevany, zájem je přirozeně o Prahu 1 a 2, Vinohrady, nové projekty v Karlíně, Holešovicích nebo Vysočanech. Oblíbená jsou sídliště Stodůlky a Butovice. Na pražské Hůrce se dokonce usadila homogenní ruská komunita. Odtud i její neoficiální název: Malá Moskva.
Malá Moskva
Míjím cedule a výkladní skříně s nápisy v azbuce a zajímá mě, proč zrovna tady. Kvůli širým obzorům nebo relativní anonymitě, která na velkých sídlištích vládne?
„Vlastně to celé byla náhoda. Realitní kancelář, kterou vlastnili Rusové, uzavřela smlouvu s developery, kteří stavěli na Hůrce domy, a jejich byty pak prodávala ruským klientům,“ vysvětluje Natallia Sudliankova, vydavatelka ruských novin Pražský telegraf. A tak se od začátku století přistěhovaly na Hůrku stovky ruských rodin. Domy v Malé Moskvě nevypadají přitom výjimečně ani luxusně, i když ke každému patří ochranka. Nápadně působí snad jen nebývalý počet satelitů a také terasy a balkony, které zjevně neslouží jako odkladiště věcí (jak je zvykem v českých rodinách), ale jako součást bytu, kde se snídá, obědvá, večeří a po večerech popíjí a probírá vše důležité.
K Malé Moskvě patří také kosmetické salony, knihovny a bary, ve kterých na českého zákazníka narazíte jen výjimečně. Je tu obchod s ruskými potravinami. Voní zvláštně. Mají tu pirohy, mražené brusinky, kaviár, sušené ryby, pelmeně mnoha druhů a tradiční čokoládové bonbony se stříbrnými třásněmi. Mladá prodavačka nechce prozradit jméno (tato úzkostná ostražitost je příznačná pro většinu lidí, s nimiž jsem během reportáže mluvila), ale ochotně vysvětlí, že v Praze žije pět let. Přijela z Oděsy. „Na Ukrajině to bylo těžké a známá, která v Praze pracovala, mi poradila, ať jedu sem. Práci i bydlení jsem našla rychle, jsem tu spokojená. I pro děti jsou tu nesrovnatelně lepší podmínky. Dcera i syn chodí do české školy a jediné, co jim v Čechách chybí, je moře.“ Do obchodu vcházejí další zákazníci a udiveně se ohlížejí. Čeština tu není slyšet často.
Také v knihovně a jakémsi call centru, které stojí o kus dál, je slyšet měkká ruština. Zatímco starší dáma u telefonního aparátu řeší opravu domu kdesi na daleké Rusi, majitelka knihovny nás upozorní, že nemá mnoho času. Každou chvíli vchází nový zákazník, který si chce zavolat, půjčit knihu nebo DVD. Knihovnice je z Rostova, v Praze žije od roku 1994 a je tady zcela spokojená.
Alena, mladá kosmetička z vedlejšího salonu, přijela do Česka před deseti lety z běloruského Brestu. Pomáhala v textilce ve Strakonicích a už zůstala. „Ceny jsou tu v porovnání s Běloruskem stejné, ale platy mnohem vyšší. Pro obyčejného člověka jsou tady lepší životní podmínky,“ vysvětluje dívka, která brzy přesídlila ze Strakonic do Prahy. O dění v Bělorusku má podrobný přehled díky internetu a televizi, kde chytá všechny ruské a běloruské programy. S rodinou je v neustálém kontaktu a na svůj nový život v Praze nedá dopustit. Což je, jak zjišťuji, hlavní znak většiny přistěhovalců z bývalého sovětského impéria.
Česká zášť
Český hlídač z ochranky jednoho ze zdejších žlutých domů má opačné pocity. Nejprve mi ukáže jména na schránkách v domě, který hlídá: osmdesát procent obyvatel věžáku má ruskojazyčné příjmení. Pak si začne stěžovat: „Češtinu tu neslyším, jak je den dlouhý, a já na ně rusky z principu mluvit nebudu. Když tady žijí, mají se naučit jazyk,“ vysvětluje příčiny své nechuti k ruským obyvatelům sídliště.
Obyvatelé Hůrky sice nepatří k nejmovitější ruskojazyčné vrstvě, ale cena zdejších, často rozlehlých bytů se pohybuje kolem sedmi milionů korun a to je podle hlídače dostatečnou známkou bohatství. Ke konfliktům a výtržnostem tu prý nedochází, je to klidná čtvrť a jeho práce není namáhavá, přesto se jí rád vzdá, když bude moci pracovat mezi Čechy.
Příliš vstřícná ke svým ruskojazyčným sousedům není ani důchodkyně venku na lavičce: „Tady všude bydlí, je to tu jak v Rusku!“ ujistí mě a výraz hodné babičky se rázem změní v kyselý úšklebek. „Jsou hrozně arogantní,“ reaguje, když se ptám, čím přesně jí ruská přítomnost vadí. „To vám tady potvrdí každý,“ dodá na vysvětlenou. Obrovský rozdíl mezi spokojeností Rusů a rezervovaným vztahem Čechů, kteří nejsou často schopni rozlišovat v ruskojazyčné komunitě jednotlivce a pod vlivem stereotypů ji zcela paušálně označují jako „Rusy“, je nepřehlédnutelný. Přitom podle dosavadních průzkumů se většina Rusů, kteří v Praze žijí delší dobu, shoduje, že se k nim Češi nechovají nijak nepřátelsky (diskriminaci pocítilo jen dvacet jedna procent z nich).
Už na mě nekřičí!
Potvrzuje to i Natallia Sudliankova, šéfredaktorka novin Pražský telegraf (Pražskij telegraf) a Čechy dnes (Čechija segodňa): „Kdysi na mě nějaký člověk v tramvaji křičel, jestli vím, co se stalo v roce 1968. Teď už se to nestává,“ říká žena, která spolu s manželem a dětmi získala v roce 2000 v České republice politický azyl a do rodného Běloruska se rozhodně vracet nechce. Ani nemůže. Češi jsou jí sympatičtí svým humorem, každý si dokáže dělat legraci sám ze sebe. Syn studuje VŠCHT, dcera gymnázium, nejmladší syn chodí na základní školu a s nepříjemnými poznámkami, jaké zažili s manželem ze začátku, se už řadu let nesetkali.
Zároveň ale více než dvě třetiny Pražanů tvrdí, že mají k Rusům trvale špatný vztah. A ten nepramení jen z historické zkušenosti. Jako důvod pro své výhrady uvádějí přehlíživé chování a nechuť Rusů učit se česky.
A vysvětlení tohoto rozporu? V podstatě se nabízejí dvě. První: Češi nedávají svou nechuť k rusky hovořícím sousedům najevo, ať už z pragmatických, nebo etických důvodů. A druhé: Rusové toto nepřátelské chování nevnímají, nepociťují jako něco zvláštního.
***
RUSKÝ PARADOX
? Rusové, kteří žijí v zahraničí – a je celkem jedno, jestli v Praze, nebo Londýně –, prohlašují po každoroční návštěvě Moskvy nebo Petrohradu, že by se domů nikdy nevrátili. Řada z nich odešla z Ruska nejen z ekonomických důvodů, ale také pro pocit ohrožení (třeba proto, aby syn nemusel na vojnu prostoupenou děsivou šikanou). Zároveň však nedají, alespoň ve své většině, dopustit na premiéra Putina a režim, který v Rusku vybudoval. vítají jeho snahu obnovit velmocenské postavení Ruska. Fakticky tak podporují to, v čem sami nechtěli – a nechtějí – žít.
RUSKÉ POČTY
? Vloni v Praze oficiálně žilo: 50 285 Ukrajinců 16 747 Rusů 3394 Moldavanů 2034 Kazachstánců 1559 Bělorusů 1467 Uzbeků
RUSKÁ VÍZA
? Rusko již osmým rokem naléhá na Evropskou unii, aby zrušila pro jeho občany vstupní víza. Žádný příslib ale prezident Medveděv nedostal ani začátkem tohoto měsíce při schůzce EU–Rusko v Rostově na Donu. Zrušení víz přitom nebrání žádné zásadní „praktické“ okolnosti. Masová migrace za prací v případě Rusů nehrozí – ruského gastarbeitera aby v Evropě pohledal – a zhoršení bezpečnostní situace by odstranění víz také nepřineslo. Pro organizovaný zločin již dávno nepředstavují víza překážku. Důvody jsou tak výhradně politické: zrušení víz je vždy vnímáno jako dalekosáhlé politické gesto – a to zejména postkomunistické země EU nadále odmítají učinit. Situace se může změnit po roce 2014, kdy nebude EU o zrušení víz rozhodovat jednomyslně, ale kvalifikovanou většinou.
? Jiná situace je v případě Ukrajiny a Moldavska, jakkoli zde naopak hrozí příliv laciné pracovní síly. Vyjednávání s EU pokročilo, momentálně probíhá na úrovni pracovních komisí a zrušení víz je možné očekávat v průběhu několika let.
O autorovi| Marta Fenclová, spolupracovnice Pátku marta.fenclova@gmail.com
