Dnes třicetiletá písničkářka vyrůstala v Moskvě, hrála na český klavír Petrof po pradědovi a její západní modlou byli Beatles. Občas se tatínkovi podařilo propašovat pár magnetofonových kazet z jiných komunistických zemí – i z ČSSR. Třeba Boba Dylana. „Jako dítě jsem měla pocit, že ve vaší zemi musí být víc svobody než v Rusku,“ prozradila mi odzbrojujícím způsobem něžná žena, která tak dobře rozumí holkám, co se taky hledají.
Její rodiče emigrovali z Moskvy za vlády Michaila Gorbačova, v roce 1989, těsně před pádem komunismu. Regina si dodnes pamatuje, jak jim na hranicích sovětská policie zničila pasy, aby se rodina už nikdy nemohla vrátit domů.
Od devíti let žije v New Yorku. Pozornost na sebe upoutala albem Soviet Kitsch (Sovětský kýč, 2004), kde má fotku, na které si v ruské důstojnické čepici přihýbá z lahve vodky. K názvu alba ji inspirovala slova o komunistickém kýči v Kunderově Nesnesitelné lehkosti bytí.
Jen s postsovětským kalkulem by však tahle malá zpěvačka a pianistka s loknami Shirley Temple, vzešlá z intelektuálních klubů newyorské East Village, daleko nedošla. Přitom došla Far (tedy Daleko, 2009); to je zatím její poslední album, které se ve Spojených státech stalo třetím nejprodávanějším.
V neděli 18. července vystoupí vůbec poprvé v Česku, na festivalu United Colours of Ostrava.
* Jak jste přišla na to, že Československo bylo v osmdesátých letech svobodnější než Sovětský svaz?
- Těžko vám dneska můžu vysvětlit pocity dítěte, mám na to období už jen mlhavé vzpomínky. Ale měla jsem prostě instinktivní pocit, že existují země, kde je sice taky totalita, ale které jsou na tom mentálně jaksi líp než Rusko. Byli jsme třeba v létě na dovolené v Estonsku; to byl ráj, lidi byli normální a chovali se přátelsky. Moc jsem tomu nerozuměla, ale když táta vozil ty magnetofonové nahrávky odjinud, tak jinde přece muselo být líp. Aspoň naši to říkali.
* Teď na vás musejí být pyšní. Dcera moskevského fotografa a profesorky hudby si splnila americký sen, koncertuje po celém světě.
- Svým rodičům vděčím za všechno. Kdybychom neodešli z Moskvy, těžko bych byla tam, kde jsem. Máma s tátou vždycky přišli i na mé nejhorší vystoupení v tom nejzaplivanějším klubu a teď na mě chodí na všechna ta úžasná místa, kde hraju. I na můj koncert do Ostravy za mnou přiletí maminka, tedy hlavně proto, že chce vidět svou českou kamarádku. Je totiž, stejně jako já, fanynkou Česka.
* Vaše hudba mi místy připadá zvláštním způsobem ustaraná. Je to kvůli vašim kořenům?
- Mám v sobě takový ten rusko-židovský strach, který už mi asi zůstane do smrti: že zazvoní telefon a stane se něco strašného. Něco, co navždy změní můj život. Podívejte, mému dědovi a babičce bylo osmnáct, byli mladí, chytří a krásní… druhý den se vzbudili a byla druhá světová válka. Děsí mě, jak historické události zásadně ovlivňují lidské osudy. Jsem si vědoma ambivalence života, na druhé straně mince štěstí je vždycky bolest – a naopak.
* Pro Ameriku jsou ale tyhle pocity pořád ještě spíš novinkou.
- Američané si nedělají starosti – a je to logické, historie je ještě nikdy pořádně neskřípla. I když Vietnam změnil všechno a navždy a pro všechny, Amerika se občas stále chová jako pyšný výrostek, který je sice sebevědomý, ale ničemu nerozumí. Zároveň ale cítím, že i tahle země dospívá, uvidíme, jaká bude za padesát let. Evropané už vědí, co všechno se může stát, zvlášť lidé, kteří zažili totalitu. Je to podivné; často mě pocit sounáležitosti překvapí nečekaně. Jela jsem třeba v Rusku vlakem a najednou cítím velký nával emocí, pocit blízkosti k lidem, se kterými cestuju. Možná že se to všechno děje jen v mých představách, ale prostě té části světa nějakým způsobem rozumím.
* Jak moc a jak často mluvíte rusky?
- Hodně často a strašně ráda, nejen s rodiči. Naši do mě soustředěně nacpali celou ruskou klasickou literaturu: Puškina, Tolstého, Čechova, Pasternaka nebo Annu Achmatovovou, takže můj vztah k ruské kultuře je vlastně spíš jejich, o moderní ruské literatuře toho moc nevím. Zrovna jsem myslela na to, že jsem nějaká zamrzlá. Kdybych přijela do Ruska, asi bych si už nerozuměla s vrstevníky, ale jen se starší generací.
* Okamžitě jste přešla do ruštiny.
- Přece ta jména nebudu vyslovovat s anglickým přízvukem. Ale pozor, jsem daleka jakémukoli druhu nacionalismu, cítím se různě v různou dobu, prožívám takové životní cykly: občas v sobě – a přijde to najednou – cítím hodně z Ruska, pak si rázem připadám jako Newyorčanka, pak zase jako žena. A jsem vděčná za svou židovskou kulturu a komunitu. Ta pro mě byla zásadní, hlavně v době, kdy jsme sem přišli a já neuměla anglicky.
* Smály se vám děti ve škole v Bronxu?
- Smály se mi, že nemám každý den nové tričko a džíny, že chodím pořád ve stejném oblečení, neměli jsme moc peněz. Občas na mě někdo, když byl hodně naštvaný, zakřičel: Táhni zpátky domů, do své země! Ale nemyslím si, že to bylo horší než na jakékoli jiné základce, nikdo není ušetřen posměchu spolužáků. New York mi rozhodně víc dal, než vzal. Kultura té které země přichází k člověku podvědomě, přes jazyk, ale moje umělecké vyjádření určitě hodně souvisí s místem, kde žiju.
* Jak přesně?
- V New Yorku není život jednoduchý a hodně lidí tu zahořkne, ale když se vracím ze šňůry, vím, že tohle je můj domov. Když si uvědomím, že mladí lidé vyrůstají všude po světě a jediné, co chtějí, je odtamtud co nejrychleji vypadnout, mám vlastně neuvěřitelné štěstí. Jsem šťastná, že mě rodiče vzali právě sem. Lidi, které potkávám, bych jinde nepotkala: všichni sem odněkud přišli. ?
***
REgINA SPEKTOR
Celým jménem Regina Iljinična Spektor bývá přirovnávána k Joni Mitchell, Kate Bush, Björk, Amandě Palmer i Tori Amos. ? Její texty jsou často inspirované literaturou, nejen ruskou: Francis Scott Fitzgerald a Ernest Hemingway se objevují v písni Poor Little Rich Boy, Malý princ v Baobabs, Virginia Woolfová a Margaret Atwoodová v Paris, Ezra Pound v Pound of Flesh. Slavná je její píseň Apres Moi, kde zpívá část básně Borise Pasternaka v originále. ? Právě pracuje na velkém, samostatném autorském projektu, který ji zas o něco víc posune k mainstreamu: skládá hudbu k muzikálu Beauty, moderní verzi Šípkové Růženky. Měl by mít premiéru koncem roku 2011 na Broadwayi.
Mám v sobě rusko-židovský strach, který mi zůstane do smrti.
