TBILISI/PRAHA Gruzínci budou možná brzy sledovat zahraniční film v televizi a v kině pouze v originále. Parlament projednává projekt zákona, podle kterého by měl být v zemi zakázán dabing. Oficiální stanovisko ministra kultury, sportu a ochrany památek Nikolaje Ruruy zní: Poslechem cizí řeči při sledování filmů se významně zvýší znalost jazyků, a Gruzínci navíc brzy sami pochopí, že film v originále je lepší. Kromě toho by měly být k dispozici gruzínské titulky.
Ve skutečnosti jde ale především o ruštinu. Změnu zákonů „o vysílání“ a „státní podpoře národní kinematografie“ navrhl sám gruzínský prezident Michail Saakašvili, který se netají svým protiruským postojem. Nelíbí se mu, že většina zahraničních filmů je z angličtiny tlumočena do ruštiny.
Někteří gruzínští politici se domnívají, že tato „kulturní závislost“ posiluje závislost politickou, a že ruštinu by měla vystřídat gruzínština a angličtina. Podle serveru Kavkazskij uzel nakonec zřejmě projde varianta zákona, ve které se povoluje gruzínský dabing. Gruzie je v poslední době antiruskými náladami proslulá. Letos v únoru skupina nacionalisticky naladěné mládeže vyhlásila na internetu 25. únor „dnem bojkotu ruštiny“.
Nejen v Gruzii ale bude mít ruština stále větší problémy. Sovětské pokolení, které vnímalo ruštinu jako druhý rodný jazyk, pomalu vymírá i v jiných zemích bývalého SSSR. „Dnešní mladí Kyrgyzové, Tádžici, Uzbeci i Kazachové už rusky neumí,“ konstatoval ruský senátor Oleg Pantělejev. „Chceme-li ruštinu udržet alespoň v rámci Společenství nezávislých států, musíme vypracovat speciální program... jinak ztrácíme své pozice,“ dodal. Právě v Gruzii je proces derusifikace jeden z nejrychlejších. Podle oficiálních statistik tady hovoří rusky už jen 40 procent občanů. Podobně je na tom Tádžikistán, kde rusky umí už jen 38 procent obyvatel. Zato v Moldavsku celých 80 procent, stejně jako v Kazachstánu. Některé země ruštinu jako druhý státní jazyk přijaly oficiálně, jako Kyrgyzstán, jiné o tom uvažují.
Bělorusko, zvláštní případ Specifické problémy má Ukrajina, kde je status ruštiny jednou z nejdůležitějších karet v předvolebních bojích a kde ve východní části země nemluvil donedávna ukrajinsky téměř nikdo. Někdy jde o boj brutální. Například v roce 2004 radní v západoukrajinském Lvově chtěli v rámci derusifikace veřejných prostranství prosadit zákon, podle kterého by řidiči poslouchající ruské písně přišli o řidičáky.
V Tádžikistánu se zase v rámci boje s rusifikací výnosem prezidenta vrátila perská příjmení do své původní podoby. Hlava státu Emomali Rachmonov se teď jmenuje Rachmon. I v baltských republikách museli zavést povinnou znalost národního jazyka zákonem. Jedinou zemí, kde s ruštinou nikdo nebojuje, je Bělorusko. Svůj mateřský jazyk, běloruštinu, neovládá ani sám prezident Alexandr Lukašenko.
Jazykovědci ale tvrdí, že ruština si najde své místo i díky byznysu či vzdělávání. Násilně ji ale udržovat nelze, stejně jako ji nelze zákonem vymýtit.
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, Autorka je spolupracovnicí LN
