Různě fundované debaty o nové budově Národní knihovny ČR přilákaly k architektuře i pozornost domácí veřejnosti. Ta se ale ke dnes obdivovaným stavbám vyjadřuje s nepochopením už několik dekád. Návrhu nové Národní knihovny od Jana Kaplického se módně a ne zcela správně říká blob. Blob je sice beztvará oblá hmota, hlavně ale samonosná konvexní konstrukce (což „chobotnice“ není). Nové slovo v newspeaku, které z úst vyklouzne stejně hladce jako onen příznačný hlen, k němuž pro svou barevnost a plasticitu bývá Kaplického objekt přirovnáván.
Účastníci čilé celospolečenské diskuse, kterou knihovna vyvolala, bez ohledu na fundovanost svého názoru prokázali architektuře jako disciplíně skvělou službu -strhli na ni pozornost dřímajícího davu. O architektuře je dnes třeba veřejně pohovořit, a to slovy nehledanými! Případ s pikantní příchutí „škandálu“ nasytil mediální prostor politickými a osobními pletichami, diletantsky se pohazuje architektonickourbanistickými termíny a nemá to dnes daleko k problematice veřejného záchodku ve Zvonokosích. Milovník knih i architektury může jen rozpačitě stát opodál, „na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“. Pro Prahu ovšem nejsou exaltované reakce na diskutabilní - většinou veřejné - budovy nic nového.
Rodinné stříbro Provokativní améba nové knihovny na západním okraji Letenské pláně, o které lze zaslechnout různě vtipné spekulace na téma kdo s kým pod čím ležel, když k ní tvořil předobraz, bývá často kriticky dávána do souvislosti s Pražským hradem. Bude údajně panoramatu Hradčan, tomuto českému „rodinnému stříbru“ a po staletí neměnné hodnotě, konkurovat, dokonce je bude narušovat, odpoutávat od něj pozornost - a celkově mu vizuálně lézt do zelí. Kdo by to byl řekl, že se toto panorama, jak ho známe my, dramaticky zformovalo teprve před lehkými sto deseti lety, a to rukou architekta, o kterém se dnes učí jako o ničiteli památek! Nebo že před pouhými sedmdesáti lety byly úpravy vedoucí k současné hájené podobě Hradu označovány za „nemilosrdné zohavování“.
„Zohavitelem“, který za první republiky Hrad zrekonstruoval a zušlechtil do současné podoby, byl slovinský architekt Josip Plečnik. Po odchodu vídeňských mocnářů byl Hrad v zoufalém stavu a v roce 1920 se Plečnik na pozvání T. G. Masaryka stal hradním architektem.
Ti dva si sebe navzájem vážili a našli se v paralele mladé české demokracie s antikou.
Plečnik Hrad obdivuhodně terénně propojil s okolím a doplnil množstvím větších či menších objektů, jejichž kvalita roste s časem. Pod mohutný stůl z týku a mramoru, určený k podepisování státních dokumentů, umístil v kámen tesaný nápis „Obci starosti své osobní podrob“.
Můžeme jen fantazírovat, kam všude by si mocní měli tento pokyn nechat vytesat, a to i v souvislosti s Národní knihovnou. Je zajímavostí, že Plečnika vyzvali čeští architekti k realizovanému návrhu kostela Nejsvětějšího Srdce Páně, přestože se soutěže ani neúčastnil! Nakonec ho z Čech vyhnali v roce 1934 nacionalisté a už se sem navzdory prosbám prezidenta Beneše nikdy nevrátil.
Jinak to bylo s architektem Josefem Mockerem. Ten byl na konci 19. století oblíbený, ale pod přísným zrakem historie neobstál. Dnes bychom ho nazvali zpátečnickým kořenem. Byl velkým fanouškem historismu a neváhal jej uplatňovat „na kost“. Právě on významně překopal panorama Hradčan - celých osmadvacet let pilně pracoval na dostavbě svatovítské katedrály. (Chrám se nakonec stavěl celkem téměř šest set let!) Důsledně se nadrtil gotiku z doby Matyáše z Arrasu, bez velkých cavyků překročil „chybujícího mistra“ Petra Parléře i jeho koncept jediné boční věže a přistavěl rozsáhlou západní část se dvěma věžemi. Čili vytvořil dnešní impozantní nástup do katedrály, gotičtější než gotika, a panorama té naší matičky stověžaté doplnil o obě dominantní věže.
Mocker svým necitlivým uplatňováním formálních znalostí při rekonstrukcích památek nevratně poznamenal mnoho pokladů, například Karlštejn a Prašnou bránu. (Na jejich věže nakašíroval okopírované podsebití, které tam nikdy nebylo!) Paradoxně ale zrovna jeho zásahy byly a jsou laikem ceněné. Oko mnoha z nás, zvlhlé úctou, jistě spočinulo na věži Karlštejna v domnění, že takto si ji přál sám velký panovník. Historizující styly jsou ostatně líbivé a oblíbené i v dnešním stavitelství, lidé mají rádi tvarosloví, které jim něco připomíná, které se tam „prostě hodí a basta!“. (Tato důvěra a záliba s sebou bohužel nese i takové zločiny, jako je podnikatelský barok.) Příroda občas prokazuje krutý smysl pro humor, když nezvládnutelnou touhu tvořit a vůli ji zhmotňovat vloží do jednotlivce, ke kterému se v tomto ohledu coby dárce zachovala velice skoupě.
Jak se vám líbí?
Dalším významným objektem, který vyvolal mezi Pražany vlnu vole a nevole, byl Obecní dům. Postavil se z městských peněz na samém počátku 20. století jako reprezentační stánek pro pražské měšťanstvo. Rychlost a pružnost, s jakou proběhla soutěž, by se mohla i v dnešní době stát normou - od první myšlenky do začátku realizace uběhly pouhé čtyři roky. (Snad aby se pražským Němcům, kteří tehdy měli výstavní společenské centrum v dnešním Slovanském domě, „šláplo do úsměvu“.)
Méně progresivní už byla zvolená architektura domu. V době, kdy Adolf Loos shrnul funkcionalistický manifest do slov „Ornament a zločin“ a hitem se staly čisté linie a povrchy bez okras, byla pro Obecní dům vybrána nákladná a opulentní směsice neobaroku, neorenesance, neostylů, Orientu a secesních uměleckých řemesel. Dnes je dům chápán jako vrchol secese, je obdivován turisty a stal se pýchou našinců. Ve své době ale sklidil opovržení odborných kruhů za nemodernost.
S trochou nadsázky by se dala najít určitá paralela s knihovnou. Architekt Kaplický o ní rád hovoří jako o nejmodernější architektuře, ale i student druhého ročníku techniky ví, že jde o silné retro na trendy 60. let minulého století, skupinu Archigram a jejich „novou realitu“. Kaplický tehdy, patrně vědomě a v okouzlení, vizuálně ustrnul a „blobitekturu“ léta energicky živí. Přísný kritik ji ale může chápat jako zastaralou. Něco jako zvonové kalhoty: ve své době pecka, občas se na jednu, dvě sezóny vrátí, někdo je nosí stále, protože se od nich prostě nemůže odpoutat. Ale údiv, který jim dnešní náhodný kolemjdoucí věnuje, není vždy obdivem.
Pozoruhodné blížence tvoří Národní muzeum a Národní divadlo. Obě neorenesanční budovy vznikly ke konci 19. století a staly se symboly české svébytnosti. Muzeum od architekta Schulze zaplatil stát a pro svou těžkopádnost bylo a je přijímáno přinejlepším taktním bručením. Divadlo od architekta Josefa Zítka je ale vymodlené a milované dítě národa, na které se lidé sami složili. (Nebývá zmiňován fakt, že i císařpán přispěl solidním obnosem.) Pohled na zlatou kapličku svírá chlopeň srdeční pohnutím nad tou krásou, kdežto budova muzea nechává pozorovatele poměrně chladným. Zajímavé je, že Schulz po požáru divadlo rekonstruoval a přiblížil ho tak více Zítkově představě. Zítek byl totiž neférově osočen, že požár zavinil, a znechuceně odmítl další práce.
Hned vedle Národního muzea se nachází i budova, která vyvolala snad největší nechuť lidí v minulém století. Je to bývalé Federální shromáždění, nyní Svobodná Evropa. Autorem je Karel Prager, jedna z nejrozporuplnějších postav moderní české architektury. Osobně jeho stavby velice obdivuji, hlas lidu ale praví, že to je hnus. Na serveru lidovky.cz proběhla anketa o nejošklivější stavbu v Praze, kde měl Prager zastoupeny hned tři domy - bývalé Federální shromáždění, Komerční banku na Smíchově a Novou scénu Národního divadla. „Federál“ se hrdě popral o první místo s hotelem Don Giovanni. Výběr staveb v anketě vykazoval znaky dortu, který vařil pejsek s kočičkou, bohužel však ukázal, že špičková architektura bývá laiky dávána na roveň nejhoršímu škváru.
Cmunda po kaplicku Ke knihovně se vyjadřují i bývalý a současný prezident, a to způsobem, v němž se dá číst jakýsi trojúhelník a střet eg. Kaplický obdivuje Havla a naopak, zato o stávající hlavě státu ve své knize Album napsal: „Český prezident musí přestat s protievropskými prohlášeními. To jsou obrovské politické a historické chyby.“ Takové věty těžko zůstanou bez odezvy. „Duchu Petra Parléře“ (i tak se Kaplického návrhu říká) byl z Hradu ukázán dlouhý nos a drzému kritikovi, který je sám známý svou háklivostí, rozšlapán košíček. Reakce dotčených vystihuje viktoriánská spisovatelka George Eliotová: Pocit, že my sami jsme úžasní a okolní svět nestojí za nic, může být jistou útěchou.
Momentálně nejpropíranější skutečností kolem knihovny je nesouhlasný postoj zastupitelů Prahy za ODS, volebnímu programu navzdory. Tak to jste nás, dámy a pánové, vyloženě zklamali! Už notoricky známá je názorová inkoherence primátora Béma, mlžení o nesouladu s územním plánem, nedostatku peněz a chybném zadání, i výlevy zastupitelů za hranicí dobrého vkusu. Jakkoliv cítím rozpor s některými postoji Národní knihovny, problém pozemků se jeví jako snaha pražské ODS vytlačit knihovnu z Letné. Přitom zástupce magistrátu v soutěžní porotě pan Kněžínek při vyhlášení výsledků radostně souhlasil jak s návrhem, tak s lokalitou. Byly snad jeho úsměvy a přitakávání důkazem vymytí mozku ze strany ostatních porotců? Primátor sám, ačkoliv byl do poroty pozván, se zasedání nemohl účastnit, neboť měl plné ruce cepínů v Himálajích.
V souvislosti s kandidaturou Prahy na pořádání olympijských her a fantaskní nadějí, že aspoň v roce 2020 bychom mohli olympiádu získat, začíná být čím dál víc zřejmé, že na Letné by mohla vyrůst některá olympijská zařízení - například ceremoniální stadion pro 65 tisíc diváků. V časopise Architekt je dokonce publikována studie na stadion zakopaný včetně potřebných parkovišť pod zemí a umístěný na ose Pařížská - Čechův most. Co tedy na Letné místo zámečku, parku a pivní zahrádky bude stát?
Náhradní místa pro knihovnu se rojí, jen si vybrat: Strahov, Stodůlky, Brno. Je snad knihovna za miliardy a výsledek měsíce trvajícího soutěžení typový rodinný domek, který lze umístit kamkoliv? Architekt Kaplický, přikyvující na změny v návrhu a šibování knihovnou sem tam, budí až soucit. Chce ten dům za každou cenu postavit, na velkou zakázku v Praze čekal desítky let a ohání se výsledky soutěže. Už při soutěži ale došlo k zásadním nesrovnalostem a všechny následující diskuse se mohou jevit jako odklánění od základního problému. Několik soutěžících architektonických ateliérů totiž napadá regulérnost soutěže. Kaplický a jeho Future Systems ve svém návrhu významně porušili zadání, jehož nesmiřitelná závaznost byla po celou dobu soutěžícím na jejich dotazy zdůrazňována a hrozilo vyloučení.
Každý autor má právo na cokoliv a je věcí jeho svobodného rozhodnutí a zodpovědnosti, jak se zadáním naloží. Ale porota by měla respektovat pravidla Mezinárodní unie architektů. U té se také Česká komora architektů dovolávala přešetření. Dostalo se jí věru lišácké odpovědi, že sice „porota nepřihlédla k některým závazným podmínkám“, s lakonickým dodatkem, že si příště dá pozor, „aby se vyhnula příliš omezujícím podmínkám a ponechala porotě potřebnou volnost při rozhodování“. Mluví se i o sporném složení poroty, v níž byla i Kaplického souputnice Eva Jiřičná a jeho obdivovatelka a zároveň architektka světového kalibru Zaha Hadid. (Tomu se říká „naběhnout si na vidle“.) O Vlastimilu Ježkovi, řediteli Národní knihovny, který byl v porotě rovněž, a jeho přátelství s Kaplickým se rovněž spekuluje. Nelze se vyhnout potměšilé otázce, zda by „vítěz“ zvítězil, kdyby porotě předsedal původně pozvaný Dominique Perrault, který Kaplického porazil ve finále soutěže na Bibliotheque Nationale de France. (Třeba by mu to zrovna přál.)
Mezi architekty u nás i po světě se vědělo, že architekt Kaplický je favorizován, dokonce z jedné z nejlepších světových architektonických stájí se ozývalo: „Do té soutěže, co vyhraje Future Systems, tak do té nejdem!“ A je pravdou, že mezi odevzdanými návrhy jsou jen dva od zástupců evropské špičky (BIG a Neutelings Riedijk Architects, oba vyřazeny ve třetím vyřazování prvního kola soutěže).
Ta největší mezinárodní esa se do soutěže, která by si tojistě zasloužila, přitáhnout nepodařilo. Bez ohledu na současné zpolitizované rozmělňování tématu je ignorování problému kolem regulérnosti soutěže fackou do obličeje nejen mladých a nejen českých architektů.
Tečka V roce 1957 vyhrál dánský architekt Jorn Utzon, kterému tehdy nebylo ještě 40 let, mezinárodní soutěž na dnes světoznámou operu v Sydney. Byl to jeho první pokus o zakázku v zahraničí a ve svém návrhu částečně porušil zadávací podmínky. Přesto vyhrál. Jeho návrh se postupně stal cílem politických útoků, především kvůli faktu, že při realizaci stouply náklady na stavbu. Více než desetinásobně! Vláda přestala Utzonovi vyplácet honoráře, ten odstoupil a do Austrálie se nikdy nevrátil. Nejen v Praze se odehrávají dramatické příběhy domů a jejich architektů.
***
Účastníci čilé celospolečenské diskuse, kterou Národní knihovna vyvolala, prokázali bez ohledu na fundovanost svého názoru architektuře jako disciplíně skvělou službu: strhli na ni pozornost dřímajícího davu
Dnes je Obecní dům chápán jako vrchol secese, je obdivován turisty a stal se pýchou našinců. Ve své době ale sklidil opovržení odborných kruhů za nemodernost.
Největší mezinárodní esa se do soutěže přitáhnout nepodařilo. Bez ohledu na současné zpolitizované rozmělňování tématu je ignorování problému kolem regulérnosti soutěže fackou do tváře nejen mladých a nejen českých architektů.
O autorovi| Mariana Pančíková, Autorka (* 1976) je stavební inženýrka, pracuje v Atelieru 8000 stavařka
