Místo „sakra“ říká „kurva“, krátkých startek vykouří i šedesát denně a taxikářovi přelaďuje rádio. A taky hraje v novém filmu Milana Šteindlera, rozvádí se, vysazuje antidepresiva, vyřezává si rány, vydává svou sólovou desku a v Himálaji nachodí 253 kilometrů za 18 dní.
„Jsem taková trochu běsná,“ říká pětadvacetiletá dcera jiné známé slovenské herečky Anny Šiškové. Sedíme v odlehlém rohu kavárny a nad naším stolem jako by blikala obrovská šipka. Protagonistka filmu O život přitahuje pozornost. Velkýma černýma očima nad proříznutou pusou. Drsným hlasem s nevybíravým slovníkem. Oblaky dýmu z „nejlepších cigaret na světě“ značky Start. „Asi před dvěma lety jsem se nasrala a začala pěstovat tabák,“ říká, „vyrostlo mi 26 dvoumetrových kytek. Usušila jsem to, fermentovala, zpracovala. Chutnalo to jako startky.“ Proto si u marlborek usekává filtry.
Že o téhle Slovence ještě uslyšíme, bylo jasné už ve filmu Děvčátko (předtím se objevila v Orbis Pictus a v Krajince). O čem ten snímek byl, těžko říct – dívka v divném šátku a s obrovskými brýlemi ale vytane na mysli každému, kdo Děvčátko viděl, i po letech. Šteindlerův film O život na tom s příběhem není o moc lépe, ale jestli v něm něco nepřehlédnete, je to opět Dorota Nvotová. Nemusí mít velký prostor, nemusí podávat kdovíjaké výkony. Postačí ten přírodní úkaz, kterým je.
Mladá dáma, která má české filmy radši než slovenské („vadí mi tá slovenská poetika prijebaná, málokedy sa vydarí“), přiletěla na premiéru snímku z Himálaje a odlet do Indie před natáčením neprobíhal o moc plánovaněji. „Jeden den jsem se rozešla s manželem, druhý už jsem nakupovala letenku.“ Sbaleno měla za dvě hodiny. „Já se osmnáctkrát stěhovala, za dvě hodiny sbalím do batohu celý byt.“ Ani v tuto chvíli nemá slovenská herečka českého filmu kde bydlet, přesouvá se po podnájmech. „Stejně zase brzo odletím.“ S batohem na zádech procestovala Bolívii, Peru, Venezuelu, Mauricius, Srí Lanku, Alpy, Sikkim i Andamanské ostrovy. Do slovenských časopisů píše cestopisy, e-maily s dotazy na cestování jí chodí denně a plánuje vlastní průvodcovství po nepálských horách. Až do Nepálu ale vyrazila na vlastní pěst. „V základních věcech jsem měla jasno,“ říká o tom, co si potřebovala v Himálaji vyřešit, „jen jsem nevěděla, jak to aplikovat na svou hlavu.“ Setkala se s výškovou nemocí a pohybovala se po úzkých stezičkách jen pro jednu nohu, pod nimiž „hrozná rieka otvárala papul’u“. Ideální místo na duševní očistu pro holku, která trpěla strachem z výšek, z vody a ze samoty.
„Dřív jsem se neměla ráda,“ říká, „potřebovala jsem si sama sebe začít vážit.“ Po 253 kilometrech ušlých ve 3000 až 5000 metrech nad mořem za pouhých 18 dní si řekla „kurva, toto som vlastnou silou spravila“. Tehdy konečně přišla ta „základná štipka sebelásky“.
Každý psychiatr dal nezvladatelné dívce v pubertě jinou diagnózu. Jeden řekl „hraničná osobnosť“. Druhý řekl „neúčelná hyperaktivita“. To se Dorotě zalíbilo. A nazvala tak jednu ze svých kapel. Do školy se moc nenachodila. Protože byla neustále hospitalizovaná se zlomeninami (kolen i sanice) a úrazy (má za sebou šest operací), využívala individuálního studijního plánu. Bavila ji hlavně literatura, už tehdy zkoušela psát.
Ve dvanácti letech místo učení přečetla jednu knihu denně. V pubertě vyrazila s aktovkou do školy a skončila v krčmě. Rockovým životem žila dřív, než začala psát vlastní texty a hudbu (texty na jejím albu Síla vzlyku, které právě vyšlo, vznikly v Indii), i předtím, než se v letadle provdala za Miloslava „Whiskyho“ Lábera z kapely Slobodná Európa. Ale má své hranice. „Nic proti drogám nemám, ale hrůzu z nich mám panickou. Moje hlava dokáže vyprodukovat velké zlo i bez nich.“ Nepřehání to ani s alkoholem. „Jednou za měsíc si dám tři borovičky a jsem na *šrot.“ A musí se nechat – sedávám v kavárně i s opilými lidmi, ale málokdo z nich je rozjetý tak jako střízlivá Dorota.
„Netrefila jsem žílu, jenom jsem si rozjebala ruku,“ říká a ukazuje zjizvené zápěstí. Při pokusu o sebevraždu si ho v sedmnácti rozřezala klíčem od piana. „Byla jsem celá krvavá, ale nestříkalo to.“ Tuhle minulost odnesl loňský Himálaj. Po osmi letech na antidepresivech („začínala jsem se s nimi cítit nečestně“) se rozhodla, že je vysadí v Indii – tam, kde se cítí dobře, kde má druhý domov a v domečku na pláži Goa (kde vloni potkala i svého nového partnera) dokonce i „druhou rodinu“, tři indické bratry s jejich matkou.
Já jsem já
Angličanka, která jí na pláži předpověděla budoucnost, měla prý pravdu. Všechno ti padne, řekla Dorotě, nezůstane pod tebou ani kousek půdy, vztahy se ti rozdrbou, přestaneš vnímat realitu a všechno tohle skončí až 30. března 2007. „Čo ti jebe?“ opáčila Dorota. Druhý den jí začaly absťáky. Loni na konci března odletěla z Indie jako nový člověk. Bez prášků (a je bez nich už přes rok). Se sebeúctou. Se zlatým stafylokokem, který jí dělal na těle puchýře, jichž si osmnáct sama vyřezala nožem z těla („Dobrá robota,“ řekl jí na to doktor). Se stovkou pilulek viagry, které nakoupila v tamějších lékárnách ze srandy pro kámoše. A s novým nepálským jménem: Phulmaya, květ lásky.
„Musím žít tak, jak považuju za správné,“ říká. „Jsem extrémně čestná a pravdomluvná. Když nad něčím přimhouřím oko, začnu se nenávidět, že bych se zabila.“ Má intuici – a pozná prý, kdy jí člověk zalže nebo něco tají. „Vidím odbočující pohled doprava a hned si řeknu, a do prdele, pravá hemisféra, snaží se přemýšlet.“ Jak dodává, její snaha o upřímnost „lidi šokuje“.
Pochází z katolické rodiny, do kostela chodila celé dětství. Měla období, kdy si prošla buddhismem i rastafariánstvím, dnes ale řeší složité životní otázky tak, že zapíchne prst do bible. Bible ji baví. „Jsou tam věci, jako že prorok se ožení s kurvou, ona mu uteče, jebe s ostatními a pak se k němu zase vrátí.“ Co nemůže vystát, je společenstvo věřících a Vatikán („zkurvený“), kde už „nezůstala mystika ani tajemno“. Bibli však bere naprosto vážně a desatero uznává od prvního bodu do desátého.
Jak si nejhustší holka česko-slovenského filmu vypěstovala takový mravní kodex? „Možná je to tím, že jsem dítě nevěry.“ Že jejím otcem není režisér Juraj Nvota, ale hudebník Jaro Filip, se dozvěděla v sedmi letech od kamarádky. Matka jí to řekla až v patnácti. Tady vidí zdroj svých negativních, ale i pozitivních vlastností. V šestnácti otce zkontaktovala. Setkávali se každý den. O rok později umřel na infarkt.
„Já jsem Dorota Nvotová,“ odpovídá na otázku, jestli je spíš herečka, muzikantka nebo cestovatelka. „Já jsem já a dělám, co mě právě baví.“ V Indii si koupila buben z mangového dřeva. Nosí ho na pleci, k večeru si s ním sedne na pláž a začne „do něj třískat“. A hned se seběhnou lidé, vytáhnou hrnce a klacíky a už vznikají nové rytmy a přátelství. „Přes buben se dostanete k lidem,“ říká. „Odteď budu cestovat s bubnem.“
O autorovi| DAREK ŠMÍD redaktor Pátku darek.smid@lidovky.cz
