Krušnohoří nepřišlo po válce pouze o své obyvatele, vytratily se také pověsti a dávní duchové hor.
Kromě zmizelých obcí a domů se s odchodem obyvatel německého jazyka po roce 1945 se ztratily drobné příběhy, které se vázaly ke každé hoře, potoku, údolí a rokli. Jejich kořeny sahají do hluboké minulosti. Byly sbírány již od konce 18. století.
Odrazily se například již v německé poezii počátku 19. století u mladého básníka Theodora Körnera († 1813). Jeho povídka Hans Heiling Felsen se stala podkladem pro libreto opery Hans Heiling saského komponisty Heimricha Marschnera († 1861). Ani Johann Wolfgang Goethe ve svém díle nezapřel návštěvy Krušnohoří. Písně zachytil zase pěvec Krušných hor Anton Günther, jehož památku připomínala řada pomníků. V roce 1940 mu byla odhalena pamětní deska Na Skalkách u Vejprt.
Divoženka v okovaných botách Mnoho lidových pověstí se váže ke křemencovému vrchu Hradiště nad Černovicemi. Existence dávných hradištních valů dala vzniknout pověstem o zmizelém zámku a pokladech zde ukrytých.
Tajemné byly i vodní plochy jako Červený rybník u Načetína, s nímž se pojí pověst o tom, jak se rašelinná voda stala mrtvou. Mnohými pověstmi jsou rovněž opředeny hrady Starý a Nový Žeberk i Najnštejn. Mnoho pokladů je údajně zakleto na velkém hradě Hasištejně.
V Krušných horách prý dodnes žijí hejkalové a lesní muži i lesní žínky, kteří děsí lesní dělníky.
Výhradně v těchto horách sídlí také divoženka zvaná Marzebilla.
Dnes bývá i zkomoleně nazývána Marybyla, Marybela nebo i Mařebyla.
Říká se, že byla dcerou hradního pána, který ji posílal do kláštera. Ona se však zamilovala do rytíře a utekla s ním. Zemřela v bídě a po smrti se začala zjevovat jako duch hor. Chodí v okovaných botách po horských lukách mezi Výsluním a Rusovou.
Z bažin a rašelinišť mezi Horou Svatého Šebestiána, Jilmovou a Výsluním vylétal dokonce ohnivý drak, který zde zahubil v době sedmileté války loupeživé pruské vojáky.
V Ohři a na jejích přítocích sídlili vodníci a vodní víly. Christian Lehman v 17. století vypráví také o krušnohorském Rýbrcoulovi.
Prokletý vrah a mladá nevěsta Marzebilla se objevuje v několika podobách a koná zlo i dobro. Jedna pověst praví, že na hradech Suniperk a Hausberk žili dva mladí rytíři, kteří se zamilovali do sličné dcery hradního pána na Přísečnici. Rytíř ze Suniperku získal náklonnost překrásné dívky a byla svatba. Štěstí si však dlouho neužili, neboť při rytířských hrách pán z Hausberka mladého suniperského rytíře zabil. Mladá žena proklela vraha svého muže a hrad Hausberk se propadl do země i se svým pánem. Od té doby se vdova toulá po Krušných horách jako divoženka.
Dřevorubci Marzebille vždy dávali stranou kus chleba či žemle. Když zapomněli, ztrácely se jim pilníky, klíny a sekery. Když dřevorubec klel, smála se mu divoženka za zády. Brzy mu pak ztracenou věc vrátila.
Divoženka Marzebilla si v zimě ráda sedala na sáně. Čekávala u lesa jako upravená paní nebo dívka. Každý den měnívala podobu. Vozila se tak dlouho, dokud jí kočí nezačal nadávat. Pak se smíchem skočila dolů a zmizela.
Sedávala také na vozy se železnou rudou, která se z Kovářské a z Mezilesí vozila do Kalku a Gabrieliny Hutě. Dobrý skutek jednou udělala v Přísečnici. Místnímu děvčeti onemocněla maminka a ona marně sháněla léky, až ji potkala v podobě staré ženy Marzebilla a obdarovala dívku léčivým kořením, po němž se její matka uzdravila.
Chudému dřevorubci Encmanovi z Přísečnice zase pomohla, když chtěl v lese ukrojit poslední krajíc chleba, a zjistil, že nemá nůž. V trávě nahmatal nejen nůž, ale i dva zlaťáky. Byl to dar divoženky. Více však činila lidem šprýmů. Když se chtěli napít ze studánky, způsobila, že se voda proměnila v krev.
***
Knihu Jaroslava Prachnera nazvanou Střední Krušnohoří vydalo v edici Zmizelé Čechy nakladatelství Paseka.
Text vybrala redakce Lidových novin.
V Krušných horách prý dodnes žijí hejkalové a lesní muži i lesní žínky, kteří děsí lesní dělníky
