Dočetl jsem se, že internetovou petici na podporu chomutovské primátorky Ivany Řápkové, která rázně zakročila proti „neplatičům“ (rozumí se Romům), podepsalo 161 000 lidí. Nepamatuji se, že by v posledních dvaceti letech nějakou petici podepsalo tolik lidí.
Děsím se toho víc než prasečí chřipky.
Zjevný pogrom ve Vítkově společnost příliš nevyburcoval. Žádných 161 000 lidí.
A přitom lahví s benzinem už proletělo okny romských domácností několik – v lednu v Moravském Berouně, loni v Bruntále, předloni ve Vrbně pod Pradědem. Většina pokrčí rameny: nejde o rasismus, ti lidé jsou přece asociální, žijí z dávek.
Pokračování na straně 12
Dokončení ze strany 1
Skandální je reakce Řápkové, která chce zakázat všechna veřejná shromáždění po nedělním incidentu, když se neonacisté pokusili narušit pokojnou demonstraci. Proklamace pořádku a nerozlišování útočníků a obětí mohou připomínat období konce Výmarské republiky.
Před časem mne na ulici oslovila mladá dívka. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, o koho se jedná a že romská rodina, odkud jsem ji znal, odjela před léty z Ústí do Kanady. Ta dívka mezitím vystudovala a přijela do Prahy na konferenci. Přemýšlel jsem, co by se stalo, kdyby neodjela. Kdysi jsem se v Ústí snažil zjistit, kolik Romů studuje na středních školách. Nenašel jsem žádného. Zlepšilo se to od té doby? Válka s Romy Situace je vážná. Vznikla ghetta, která generují a budou generovat další problémy. Vznikla hlavně tam, kde místní zastupitelé vyhlásili Romům válku. Leckde se dokonce po rozpadu Československa pokusili deportovat Romy na Slovensko. Porušení těch nejzákladnějších práv naštěstí bylo tehdy shledáno protiústavním.
Jenže nic se nevyřešilo. Romské rodiny byly stěhovány na okraj měst. Například do Matiční ulice. Děti tam prý dělaly takový hluk, že místní radnice zahájila stavbu zdi okolo ghetta. Očekával snad někdo, že se něco vyřeší sestěhováním lidí do baráků na zpustlém předměstí? Zeď tam dnes není, zasáhl parlament. Betonové bloky z rozebrané zdi prý slouží jako ohrada v zoologické zahradě. A bída v Matiční pokračuje. Potichu generuje další problémy. Je tam všechno, co k tomu patří: kriminalita, drogy, bída a – rostoucí nenávist.
Dočetl jsem se na internetu, že vůdce Ku-klux-klanu David Duke se údajně chce vrátit do Prahy. Co s tím? Myslím, že to nejhorší by bylo, kdyby toho byly plné noviny a televizní zprávy. Ignorovat. Odjede zklamán a tím to skončí – snad. Ale co s těmi 161 000 podpisy? Taky ignorovat? Sebrat jiné podpisy? Opravdu nevím.
Nejčastějším argumentem lidí je, že si za své problémy můžou Romové sami, že musí pracovat, dodržovat zákony, projevit snahu. Možná, ale je to pravda jenom částečně. Je nemožné dělat něco zevnitř ghett a v prostředí, které jim není nakloněno. To, co musíme udělat my, většina, je potlačit diskriminaci a otevřít možnosti. Bez naší účasti se situace bude jen zhoršovat. Chci věřit, že pak bude vidět i snaha na straně druhé. Nic se nezmění za týden a bude to stát velké peníze – ale řádově míň než pouhé hašení následků.
Je typické, že konflikty se nahromadily v určitých lokalitách. V místech největších konfliktů ale těžko může být dost vůle, sil a prostředků. Místní zastupitelstva jsou pod velkým tlakem a na řešení nemají prostředky. A proč by měly mít? Migraci Romů do České republiky přece podporoval po léta stát, dokonce už před únorem 1948 při osidlování pohraničí. Jedině vážně míněný zásah státu může vést k cíli – garantováním rovnosti šancí a důrazným odstraněním ghett, která odsouvají problém za vlastní práh.
Uplynulo dvacet let od sametové revoluce. První projevy nenávisti se objevily už v roce 1990. Sládkovi republikáni ale prohráli ve volbách a doufal jsem, že se blýská na lepší časy. Avšak vytěsňování Romů pokračovalo. Vznikla nová ghetta a tisíce nezaměstnatelných lidí. Přes deklarovanou snahu různých vlád a politiků problém narůstá. Když se objeví nějaký rasový útok, nějakou chvíli se o tom mluví. Ale je tu těch 161 000 podpisů. Nelze to chápat jako masivní požadavek, aby se stát konečně problémem vážně zabýval?
Václav Trojan, informatik
To, co musíme udělat my, většina, je potlačit diskriminaci a otevřít možnosti. Bez naší účasti se situace bude jen zhoršovat.
O autorovi| Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
