Ve světových ekonomických kruzích se traduje, že rady Mezinárodního měnového fondu (MMF) se vyplatí pečlivě sledovat, avšak udělat třeba přesný opak. Připravovaný apel fondu na členy eurozóny, aby umožnili rychlé „protikrizové“ rozšíření zóny o nové členy, jejichž ekonomiky a měny vykazují značnou nestabilitu, je právě takovou radou.
Projekt jednotné evropské měny je sám o sobě nesmírně riskantní. Optimálně totiž jednotná měna funguje jen tam, kde je alespoň podobná produktivita práce, cenová hladina či úrokové míry. Jen tak totiž lze dosáhnout toho, aby nedocházelo ke spekulativním tokům peněz a k narušování měnové stability daného regionu. Právě k dosažení co možná největší, respektive nejmenší přípustné homogenity slouží maastrichtská kritéria. Jejich suspendování, byť jen dočasné, by bylo pro další existenci eura vražedné. Euro totiž není dočasný projekt a nemůže být podáváno ani jako dočasný lék.
MMF prokázal dostatečnou míru fantazie také dalším „kompenzačním“ návrhem. Výměnou za to, že noví členové nesplní vstupní maastrichtská kritéria, jim nebudou dána hlasovací práva v ECB a nové země se tak stanou pouhými „poločleny“. Kdyby na takové „členství“ uchazeči o euro přistoupili, nestali by se členy eurozóny, nýbrž by rozšířili pakt AndorraKosovo-Černá Hora. Tyto země totiž eurem také platí, avšak nejsou členy eurozóny a nemají tak možnost podílet se na měnových politikách ECB.
Co je výhodné pro Česko? Vyčkat. V zájmu stability v podnikové sféře by vláda měla do konce roku sdělit strategii přijímání eura v Česku a té se držet. Spěchat ale není kam. I proto, že koruna bude ve střednědobém horizontu posilovat a budoucí směnný kurz koruny a eura bude výhodnější.
