ROZHOVOR BEZ OTÁZEK
Narodil jsem se v roce 1966 v Olomouci, rok po smrti svého bratra. Podlehl rakovině. Maminka se omě tím pádem stále bála. Tatínek byl o jedenáct let starší než maminka, stejně jako jsem já od své nynější manželky, a opakuji tím zřejmě tedy nějaký vzorec. V Olomouci mám pořád dům po rodičích a dokážu si představit, že bych se tam na stará kolena vrátil úplně.
Polovinu pobytu na brněnské JAMU jsem propil a druhou polovinu jsem už byl v divadle. Nechápal jsem, proč se mám učit věci do zásoby. V případě, že to po mně někdo bude chtít, naučím se to, ale na tohle byl argument, že musím být připraven. Obecně si myslím, že herectví se nedá moc naučit. Talent je rozhodující, dá se rozvíjet a formovat a k tomu možná i škola slouží, ale v době, kdy jsem studoval, to tak rozhodně nebylo. Vrcholila totalita. Alkohol mě přivedl do léčebny. Ale zachránil mě Stanislav Moša, současný ředitel Městského divadla v Brně, který mě pochopil, aniž bychom si cokoliv vyslovili nahlas, a nabídl mi poloviční úvazek v divadle. Do léčebny jsem šel kvůli své tehdejší partnerce, a navíc jsem měl hodně studijních dluhů. Dnes rozhodně abstinent nejsem, ale v práci třeba zásadně nepiju, a protože hraju denně, nutí mě to strukturovat svůj čas.
Divadlo pro mě není na prvním místě. Herecké lahůdky se odehrávají jinde než v Národním divadle, kde jsem v angažmá. Loni jsem hostoval v Šumperském divadle ve hře Zánik samoty Berhof od Vladimíra Körnera, rád hraju v Divadle Na Prádle se svojí manželkou (Antonie Talacková – pozn. red.) hru Obchodník s deštěm a rád hraju v Olomouci. Film nebo televize, kromě toho, že je to relativně lépe placená práce než divadlo,mě zavede na neobvyklá místa. Netočím denně, takže pro mě tahle práce rozhodně není stereotypní.
Kamerové zkoušky na seriál Pojišťovna štěstí se odehrávaly na půdě Novy na Barrandově. Musím říct, že od začátku jsem tak nějak počítal s tím, že roli Harryho (postava Jindřicha Harryho Povolného – pozn. red.) dostanu. I když od té doby mě nic dobrého na konkurzu nepotkalo. Nepatřím totiž k hercům, kteří když dostanou zadání, jsou schopni ho na místě předvést. Ale tenkrát jsem měl pocit, že to dobře dopadne.
Angažmá v Národním divadle v Praze jsem dvakrát odmítl, vzal jsem ho až napotřetí. Kvůli natáčení Pojišťovny štěstí jsem se musel nakonec přesunout z Moravy do Prahy. Sehnal jsem si pronájem a volný čas mezi natáčecími dny jsem se snažil vyplnit. Hostoval jsem v Divadle Na Zábradlí, kde jsem se potkal se současným šéfem činohry Národního divadla Michalem Dočekalem a právě od něj přišla třetí a správně načasovaná nabídka, kterou jsem už neodmítl.
Na všechny filmy vzpomínám rád, protože mám velké štěstí, že mi nikdo nenabízí blbost. V životě jsem nezažil, že bych si přečetl scénář a řekl si: „Bože, to je tak blbý, do toho nepůjdu.“ Ať už to je Výlet, Sluneční stát, Krev zmizelého, Hezké chvilky bez záruky nebo Muži v říji... Vlastně neříkám tak úplně pravdu – jednou jsem byl pozván na konkurz sitcomu Comeback. Zaslaný scénář se mi tenkrát moc nelíbil, myslím, že takový humor bych dělat neuměl.
Film Výlet pro mě zlomem nebyl. Sice jsem byl nominovaný na Českého lva, ale zůstalo jen u nominace. Tenkrát dostal Ivan Trojan dva lvy – za hlavní i za vedlejší roli. Ale mně to tak nevadilo, protože jsem asi za dva měsíce za tenhle film dostal nějakou cenu v Americe (Cena za nejlepší mužský herecký výkon na Filmovém festivalu Tribeca v New Yorku 2003 – pozn. red.), což byla, řekněme, jistá satisfakce. Neprahnu po mnoha reprízách. Stačí mi se tématem chvilku zabývat a pak jít dál. Hamleta jsem v Brně dva a půl měsíce poctivě zkoušel, následně jsem ho zahrál čtyřikrát a stačilo mi to. Nejsem nešťastný, že výsledek nemůžu prezentovat po osmdesáté ve hře Richard III.
Mé profesní přání? Hrát podle scénáře Vladimíra Körnera. To přání se začalo plnit už v Šumperském divadle nebo když jsem hrál ve filmu Krev zmizelého, ale hlavně jsem si zahrál v televizním filmu Post Bellum 1866, historickém dramatu právě podle Körnerova scénáře. Film ještě nebyl uveden, ale doufám, že bude. Byl natočený, sestřihaný, schválený, byl zařazený do vysílání na 11. dubna, ale jak jsem se doslechl, v České televizi existuje člověk, který dokáže celý takový projekt zastavit. Teď se to prý musí přestříhat, protože v této formě je film příliš drsný. Diváci ho tedy uvidí někdy na podzim v jiné podobě.
Musím umět odpočívat kvůli Crohnově chorobě, kterou mám. Člověk se naučí žít s čímkoliv a já mám pocit, že na světě jsou horší věci než onemocnění střev. Rozhodně ale musím podotknout, že znám lidi, kteří jsou na tom hůř. Musím dodržovat dietu a asi bych už měl, po třinácti letech, co ji mám, vědět, co jíst a nejíst. Často tahle nemoc reaguje i na psychiku a to se vychytat moc nedá. Odpočívám na výletech, na které se ženou jezdíme, nebo jedu za dcerou na Moravu (Dcera Sonja z předchozího vztahu – pozn. red.).
Svou samotu si odbývám v divadelní šatně. Vždycky zjistím, kdo v konkrétní hře hraje, a podle toho zvolím šatnu, abych během představení mohl být sám. Když je člověk na jevišti sám, je to všechno o něm, ale i na něm. Nelze se za někoho schovat. O tom jsou monodramata, která jsem si v Brně vyzkoušel a která mě svého času hodně bavila. Ale protože je divadlo kolektivní záležitost, baví mě hrát i v Richardovi III., kde je na jevišti patnáct lidí a já můžu občas vypnout. Pořád jsem na něco čekal. Člověk stále čeká, až skončí školu, až bude mít po vojně, až založí rodinu a usadí se. V mém případě všechno dost dlouho trvalo, ale pak najednou jako bych už všeho dosáhl: jsem v angažmá v Národním divadle, v říjnu by se nám mělo narodit dítě, a tak si teď mnohem víc uvědomuju výjimečnost okamžiku. Na všem se snažím najít to nejlepší. Myslím si, že je to dobrý recept na život. Ne, že se raduju nad každou kapkou rosy, ale řada věcí mi není zatěžko. Dřív jsem musel udělat čtyři nepříjemné věci, abych se dobral k té příjemné. Dnes už hledám i na těch čtyřech něco dobrého.
