Francie společně s Británii nejvíce horovala pro vojenské údery proti Kaddáfího režimu. Američané se do akce moc nehrnuli, nakonec se ale nechali přesvědčit.
PAŘÍŽ/PRAHA „Francie se rozhodla sehrát svoji dějinnou roli.“ Velká slova, která prezident Nicolas Sarkozy po sobotní „válečné poradě“ v Elysejském paláci volil, měla podtrhnout sílu okamžiku - a důležitost role, kterou se jeho země rozhodla sehrát.
A byly to francouzské bojové letouny, které jako první v Libyi zasáhly. Jen co schůzka zhruba dvacítky světových politiků, mezi nimiž byl britský premiér David Cameron a šéfka americké diplomacie Hillary Clintonová, skončila, už Sarkozy oznamoval zahájení přípravných letů. Apo nich následovaly i první nálety.
Sarkozy pro zásah proti Kaddáfímu horoval již několik týdnů. Podle zpráv z francouzských médií byl dokonce připraven jít do náletů na vlastní pěst, nakonec dal ale přednost širší koalici a pomoci USA. Jeho odhodlanost se ale setkala i s řadou uštěpačných komentářů.
Podle některých vytušil příležitost, jak zastavit pád popularity před prezidentskými volbami, plánovanými na příští rok, kde jsou jeho vyhlídky na obhájení mandátu velmi nejisté. A postavit se Kaddáfímu, z něhož se po několika letech pragmatického přátelení opět stal mezinárodní vyvrhel, by mělo také vytěsnit vzpomínky na to, jak mu před třemi lety dovolil postavit si nedaleko Elysejského paláce jeho oblíbený beduínský stan.
USA: Bez nás by to nešlo Francie si ale především chtěla napravit reputaci pošramocenou poněkud ambivalentním postojem k demokratizačním hnutím v arabském světě. „Sarkozy se poté, co prošustroval Tunisko a nechal se v Egyptě odsunout do pozadí, rozhodl nenechat se v Libyi odstavit na vedlejší kolej,“ komentoval jeho počínání deník Los Angeles Times.
Opačně vyznívá role, jakou se v úderech proti Kaddáfímu rozhodly sehrát Spojené státy. Administrativa prezidenta Baracka Obamy zůstávala dlouho zdrženlivá a do vojenské akce se nehrnula. „Nehráli jsme vedoucí roli,“ prohlašovala veřejně Clintonová.
Hlavním argumentem, který Obamu nakonec přesvědčil, prý bylo „rwandské trauma“ - tedy obava, aby se v Libyi neopakovala humanitární tragédie, kterou si kvůli váhání se zásahem prošla Rwanda v 90. letech při masakrech mezi Hutuy a Tutsijci. To bylo silnější než obava nechat se zatáhnout do dalšího konfliktu s otevřeným koncem, navíc opět proti muslimské zemi. USA zahájily tichou, ale intenzivní diplomatickou kampaň pro vznik širší koalice. Američané také převzali nad zásahem velení, byť už o víkendu prohlašovali, že ho po pár dnech rádi předají. Byla to ale především vojenská kapacita, která se v případě USA ukázala jako nezastupitelná - především díky střelám s plochou dráhou letu. „Jsme jedinou zemí, která jich může odpálit takové množství,“ citoval deník Wall Street Journal nejmenovaného amerického důstojníka.
Komentář k tématu čtěte na straně 11
