Sčítání lidu je drahé a obtěžuje.
Nelze tvrdit, že je úplně zbytečné – ale přijatelných výsledků lze dosáhnout i s nižšími náklady.
Země, které s velkými národními cenzy začínaly, je už dávno opustily. Tak proč my za něj musíme utrácet dvě a půl miliardy?
Myslíte, že se v noci z pětadvacátého na šestadvacátého března narodí Spasitel, či alespoň veliký prorok? Pravděpodobnost není velká, ale přesto mnohem větší než šance na výhru ve Sportce. Už jednou v dějinách k tomu během sčítání lidu došlo. To když se jistý tesař Josef se svou ženou přesunoval ze svého „přechodného bydliště“ v Nazaretu do místa svého „úředního pobytu“ v Betlémě. Podle evangelisty Lukáše cestu podnikl na rozkaz římského císaře Augusta, který chtěl sečíst všechny obyvatele říše, aby se mu lépe vybíraly daně. Židům se to hrubě nelíbilo. Nešlo jen o tribut pro cizího vládce, ale i věroučný problém: jen Bohu patří znát počet svých oveček.
Dvě tisíciletí poté většinu z nás teologický rozměr sčítání netrápí. Ale ve své podstatě je odpor vůči vlezlé vrchnosti až podezřele podobný. Jen místo Všemohoucím se zaklínáme bůžky dneška: lidskými právy a svobodou jednotlivce.
Žijeme v době, kdy téměř vše podléhá nějaké státní registraci. Kdy stát rozhoduje o daních, a proto registruje zaměstnavatele i zaměstnance. Kdy rozhoduje o občanství, a proto registruje novorozence, přistěhovalce i žadatele o trvalý pobyt. Kdy rozhoduje o důchodech, a proto registruje náš „sociál“, kdy registruje i všechny porody a úmrtí. Suma sumárum: pokud nás má podchycené od narození až do smrti, proč nás musí každých deset let rituálně sčítat metodou jako opsanou z biblických časů?
Před deseti lety statistici tvrdili, že sčítání je nezbytné, protože bez něj nelze zjistit základní data. Letos ještě dodávají, že povinnost pořádat cenzus vyplývá z mezinárodních závazků, zejména ze směrnic Evropské unie. Ani jedno není úplně pravda. Nesečtení Petr Plůtek je intelektuál z definice. Ačkoli jeho rodné číslo znají redakce mnoha menšinových časopisů, jež si předplácí, odmítl před deseti lety své detailní údaje poskytnout sčítacím agentům. Pečlivě si prostudoval tehdejší zákon i vyhlášku a zjistil, že ačkoli odmítnutím odevzdat archy či jejich očividným falšováním se vystavuje riziku správního řízení a udělení pokuty ve výši 10 tisíc korun, pokud tazatelům neotevře dveře svého bytu, je na něj zákon krátký.
Jinou obranu proti dotěrnosti zvolila Jana Polednová, typická „měštka“ z okrajové čtvrti metropole a ztělesnění všech občanských ctností. Přesto do dotazníku v klíčových údajích zalhala: jak by mohla té čůze z vedlejšího domu, která dělá komisařku, přiznat, že je už počtvrté vdaná? A proč by ta osoba měla vědět, že její muž má tři děti, také z předchozích vztahů?
Martinu Mouchovi se sčítací komisaři vyhnuli sami – z poněkud komického důvodu. V době posledního sčítání bydlel už čtyři roky v novém domě, jenže si jaksi ještě nezařídil kolaudaci novostavby. Proto neměl číslo popisné, a pro agenty statistického úřadu tím přestal existovat. Takže on, jeho žena a dvě děti nebyli sečteni. Stejně jako jejich auta, telefony a záchody.
Statistici milují čísla a jejich matice, nikoli příběhy. Jenže právě příběhy ukazují, že data, která se sčítáním lidu získají, nemusejí být vůbec tak přesná, jak si statistici namlouvají. Většinu dat, která jsou drahým a neefektivním způsobem získávána, má navíc stát k dispozici v různých databázích, Centrálním registrem obyvatel počínaje a archivem České správy sociálního zabezpečení zdaleka nekonče. Problém je ale v tom, že je neefektivně využívá. „Z již existujících registrů by šlo získat obrovské množství dat. Tedy pokud bychom s těmi databázemi dokázali pracovat a dokázali je propojit,“ říká socioložka Jana Hamanová, vedoucí výzkumu firmy SC&C. „Jedna informace se získává třeba desetkrát – a vzájemně jsou izolované. Vždyť teprve teď se začíná pracovat na propojení údajů daňové správy a správy sociálního zabezpečení.“ Přesto se sčítání v tuto chvíli zastává: „Abyste něco mohl efektivně řídit, musíte mít adekvátní informace. Bez nich to proste nejde“.
Problém existujících databází a jejich využití ke statistickým účelům má ještě jeden, skoro kocourkovský rozměr. Údaje, které existují v různých registrech, statistici nemohou vzájemně propojit, protože jim v tom brání zákon na ochranu osobních údajů. Na rozdíl od stejných dat, které každých deset let získají při sčítání lidu.
Další čísla lze získat z mnohem levnějších výběrových výzkumů. Statistici namítají, že výběrové průzkumy nebudou nikdy tak přesné jako sčítání. Mikrocenzus (sčítání na zhruba desetitisícovém vzorku) nemá statistickou chybu větší než jedno procento. Má pro nás zjištění, že v republice žije ne 1100, ale 1111 registrovaných homosexuálních párů hodnotu několika miliard korun? Místopředseda Českého statistického úřadu Stanislav Drápal to vidí jinak: „Jejich počty samozřejmě známe, ale nic víc nevíme. Nevíme, kde žijí, neznáme jejich ekonomickou aktivitu, vzdělání, lokalitu, nic.“ Na otázku, zda je takové zjišťování vůbec nutné, odpovídá lakonicky: „Tento návrh přišel z vlády, nikoli ze statistického úřadu.“ Politické sliby Před deseti lety nám politici slibovali, že se sčítá naposled. Že napříště bude stačit jen velké výběrové šetření. Jedním z těch, kdo minulé sčítání hájil, byl sociolog a tehdy i politik Petr Matějů. „Příště už celkové sčítání lidu nebude nutné,“ říkal do kamery. Jak se se svým tehdejším slibem dnes vyrovnává? Dvojznačně: „Ano, sčítání je i dnes potřeba. Řeknu to samé, co tenkrát: Kdybychom byli zemí jako Nizozemsko, kdybychom měli dokonalou národní statistiku, z které můžeme průběžně čerpat, pak bychom cenzus mohli pominout. Ale naše národní statistiky a registry nejsou ve stavu, kdy bychom velké sčítání mohli oželet.“ A kdy to tedy bude? „Jak to mám vědět? Vždyť v této zemi nelze predikovat, co se stane za dva měsíce.“
Silným argumentem proti sčítání je také podivné obchodní pozadí celého projektu. Začalo to tendrem na informační systém za téměř půl miliardy – o němž od počátku mluvili všichni z oboru jako o totálně zmanipulovaném. Vítězem se stal Hewlett Packard a šéf konkurenční firmy Unicorn Vladimír Kolář veřejně prohlásil, že dostal nabídku koupit si za 20 milionů hlasy dvou členů poroty. Odmítl, a přestože nabídl o 105 milionů nižší cenu než HP, neuspěl. Na podivný obchod upozorňoval dlouho bývalý ministr informatiky Vladimír Mlynář a nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká prohlásila, že výběrové řízení bylo „naprosto neprůhledné“.
Poté vyhrála soutěž o sbírání dotazníků Česká pošta – jediná firma, která podala nabídku. A ta nabídka byla opravdu překvapivá. Statistici předpokládali, že by roznášení dotazníků mohli pořídit za 756,3 milionu, pošta nabídla 755,9. Rozdíl je 400 tisíc Kč, tedy půl promile. Buď má pošta nějakého geniálního ekonomického stratéga, nebo je celý byznys zmanipulovaný od samého počátku. Jak má občan věřit, že svá data svěřuje do dobrých rukou, když je zjevně zkorumpovaná výběrová soutěž na dodání softwaru a nejspíše i na firmu, která roznese a posbírá dotazníky?
Pokračování na straně 22
Dokončení ze strany 21
Chcete-li namítnout, že zkorumpovaný je jen byznys, ale tady jde přece o statistiku, pak jste na omylu. Právě data jsou potenciálně neuvěřitelný byznys. Při minulém sčítání odhadli experti na marketing jejich hypotetickou hodnotu na víc jak deset miliard korun. Letos sice dotazník obsahuje méně otázek týkajících se příjmu, majetku a vybavení domácnosti, ale i tak jde o zlatý důl pro všechny prodejce a marketéry. A když lze snadno ukrást data z diplomatických databází Spojených států, proč by to nešlo ze zkorumpované zakázky v Česku?
Statistici tvrdí, že povinnost poskytnout požadované údaje formou vyplnění sčítacích formulářů stanovuje zákon a plyne to ze závazků, které má ČR jako člen Evropské unie. Podobně jako s balením koblih jde o nesmysl. Ke sčítání sice existuje i samostatné nařízení Evropského parlamentu a Rady (č. 763/2008 ze dne 9. července 2008), jenže zlý Brusel (přesněji Štrasburk, kde se tehdy hlasovalo) nám nenařizuje kdy, kde a jak se máme sčítat, či dokonce že bychom tak měli činit povinně a pod hrozbou pokuty. Jen doporučuje, jaká data by měly státy dodat, a upřesňuje metodiku, aby data byla pro potřeby společenství porovnatelná. Ke způsobu sběru se píše: a) klasického sčítání; b) sčítání založeného na registrech; c) běžné sčítání a výběrové šetření; a d)–h) v různých kombinacích těchto zdrojů (zjednodušeno redakcí).
O povinnosti či pokutě nikde ani slovo. To je až náš národní dodatek.
Registry místo sčítání Řada evropských zemí od sčítání lidu již upustila. Jako první sčítání lidu zaváděly severské země a také jej jako první zrušily. V Dánsku proběhlo první sčítání lidu (dospělých mužů) už roce 1700, na Islandu o tři roky později (byl to první cenzus na světě, který zahrnul veškeré obyvatelstvo – zaznamenal jména, věk a sociální postavení). Přitom právě na Islandu působí od roku 1952 Národní registr, který potřebu cenzů úplně vymazal. Automaticky registruje všechny novorozence i přistěhovalce, kteří se na ostrově usadí – přiděluje jim národní identifikační čísla. Dánsko se roku 1981 jako první země na světě oficiálně vzdává klasických formulářových cenzů ve prospěch těch, které čerpají údaje z registrů. Následuje Finsko, Norsko, Švédsko, pak i Švýcarsko, Rakousko a Slovinsko.
Pozoruhodný byl vývoj cenzu v Německu, který je pevně spojen s nacismem a jeho poválečnou reflexí. Cenzy z let 1933 a 1939 už ve formulářích definovaly skupiny lidí určené později k likvidaci. Židé, míšenci a cizinci žijící v Německu musí vyplnit tzv. doplňkovou kartu sloužící jako podklad pro říšskou kartotéku Židů a židovských míšenců ve smyslu rasových zákonů. Poválečná německá opatrnost k údajům ve formulářích se opírala o reálnou – byť extrémně vyhrocenou – zkušenost. A jakmile tuto neblahou zkušenost začala reflektovat generace „osmašedesátníků“, bylo na problém s cenzy zaděláno.
Sčítání lidu, původně plánované na rok 1981, se odkládalo nejprve o rok, pak o dva – a potom ho zastavil Spolkový ústavní soud. Sčítání lidu? To je pošlapání základních práv, namítali odpůrci cenzu. Trnem v oku kritiků byl návrh, že data získaná ze sčítání mají posloužit ke korekturám v evidenci – a hlavně že za nalezení osoby nenahlášené v evidenci se vyplácí prémie 2,5 marky (za nehlášeného cizince pak 5 marek). Zdvihla se iniciativa za bojkot cenzu. K jejím prominentům patřil spisovatel Günter Grass, bývalý ústavní soudce Helmut Simon a zakladatel sociologického ústavu Forsa Manfred Güllner. Odpůrci se obraceli na ústavní soud: zevrubnost už nachystaných formulářů podle jejich názoru umožňuje zpětně dohledat identitu dotazovaných, čímž podléhá zákonu na ochranu osobních dat. Nechceme „skleněného občana“, provolávali odpůrci, chceme „skleněný stát“. Tím říkali: nechceme stát, který by věděl vše o občanech, chceme stát, o kterém by vše věděli občané – místo cenzu chceme zákon o volném přístupu k informacím podle amerického vzoru. V prosinci 1983 jim ústavní soud dal za pravdu a již připravené sčítání lidu zastavil. Ve svém verdiktu formuluje „základní právo na informační sebeurčení“, jež odvozuje z důstojnosti člověka.
V roce 1987 se v Německu chystalo nové sčítání, teď už za podmínek vyhovujících ústavnímu soudu. Přesto podle průzkumů vnímali Němci zneužití osobních dat jako čtvrtou největší hrozbu – po válce, nezaměstnanosti a narušení životního prostředí. Odpůrcům se sice už nepodařilo sčítání zastavit, ale snažili se aspoň bojkotovat jeho průběh – navzdory hrozícím pokutám. Kvalita získaných dat byla podle statistiků nízká. Ještě hůře vychází srovnání s tehdy nedokonalou průběžnou evidencí. Proč? Protože přísně se registrovaly porody i úmrtí, ale lajdácky se evidovaly odjezdy do ciziny a návraty z ní. (Podle Spolkového statistického úřadu se nachází na 1,6 milionu Němců v zahraničí, aniž by se – jak nařizuje předpis – odhlásili z evidence.) Od roku 1987 se v Německu už žádné klasické sčítání lidu nekonalo. To je pozoruhodné, uvědomímeli si, že za další tři roky se Německo sjednocuje, Spolková republika získává 16 milionů nových občanů z východu a s nimi miliony domů, bytů a položek hodných sečtení. Byly někdy sečteny? Rituálně už ne. Ačkoliv Německo nemá spolehlivé průběžné registry podle skandinávského vzoru, vydává se touto cestou.
Volnost zůstala v pralese Úplně se sběru dat nevyhneme – pokud se nechceme odstěhovat mezi brazilské indiány. Jsou země, kde neexistuje přihlašovací povinnost ani žádné registry, ale klasické sčítání lidu tam zakotvuje ústava. Uhodnete? Je to Amerika. Souvisí to i s volebním systémem: ve většinovém rozhoduje utváření volebních obvodů. A jak zjistit populační změnu volebních obvodů v zemi, kde jedinou univerzální evidencí jsou čísla sociálního pojištění? Ústava už 220 let stanoví, že každých deset let proběhne sčítání lidu – podle výsledků se upravují volební obvody i počty volitelů prezidenta za každý stát unie. Ale poslední americký dotazník měl všeho všudy deset otázek.
Přemnožení Eskymáci Na vznesené námitky statistický úřad odpovídá: registry nemáme, elektronizace státní správy bohužel usnula. „Ale ani registry nejsou zdarma, jejich provoz, aktualizace a zabezpečení každý rok něco stojí – za deset let by to mohlo být mnohem víc než jednorázový cenzus,“ připomíná místopředseda Drápal. „Výběrová šetření v poslední době nefungují, lidé jsou tak málo ochotni odpovídat, že jsme mikrocenzus museli zrušit, za hodně peněz jsme dostali nepoužitelná data. A uživatelé chtějí přesné údaje i na úrovni krajů, okresů a obcí.“
Jací uživatelé? „Obce, kraje, ministerstvo pro místní rozvoj i podnikatelé. Třeba pražský Ropid, který organizuje dopravu v okolí metropole, podle podrobných čísel plánuje dopravu: kdy kam kolik autobusů, kdy kam kolik mikrobusů,“ hájí detailní sběr mluvčí projektu Ondřej Kubala. Námitka je jasná: pokud kraje či města potřebují detailní data, ať si je v ten správný okamžik seberou. Deset let stará „dokonalá“ data jsou v nynější rychlé době stejně na nic.
Velkou otázkou navíc je, jak moc jsou získaná data „dokonalá“. Vládou schválená závěrečná zpráva z minulého sčítání konstatuje, že sčítáním v roce 2001 bylo sečteno o 100 tisíc trvale bydlících osob méně, než uvádí demografická bilance obyvatel (tj. o 1,0 %). Ve srovnání s Centrálním registrem obyvatel byl sčítáním zjištěn zhruba o 85 tisíc nižší počet obyvatel s trvalým pobytem, tj. o necelé 1 %. Zpětně a mimo záznam statistici přiznávají odchylku dokonce 1,5 procenta. Tedy pokud sami statistici vědí, že se zhruba sto tisíc lidí sčítání vyhnulo, k čemu všechno to trápení je? Abychom zjistili, že v severních Čechách žije více svobodných matek než jinde a v Praze začínají převažovat jednočetné domácnosti? Že se v populaci prudce zvyšuje podíl Eskymáků? A že naopak Romové jsou na pokraji vyhynutí, protože třeba v Ostravě se k romské národnosti přihlásilo jen 691 sčítanců? Za spoustu peněz jsme získali detaily o způsobech vytápění, ale k čemu těch dvě a půl miliardy bylo, když nám nepomohly získat žádná data k možná nejpalčivějšímu společenskému problému?
Obrana statistikova Minulé sčítání v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vzbudilo velikou nevoli: úřad se ptal na mnoho osobních i majetkových dat. Organizátoři se poučili, letos je organizace mnohem přístupnější. Ubylo vyloženě osobních otázek, které minule nadělaly tolik zlé krve (pořadí manželství, počet dětí v jednotlivých svazcích). Dotazník je už nezjišťuje, stejně tak se neptá na vůbec žádné majetkové poměry ani počet aut, ledniček či mikrovlnek (jen existenci koupelny či připojení k internetu).
Formulář lze také vyplnit i odeslat elektronicky – kdo nechce komisaře vpouštět podruhé do obydlí, může vyplnit online. (K čemuž statistici veřejnost dokonce vyzývají: celý proces se zrychlí, zlevní a ubude i chyb). Webové stránky obsahují dostatek většinou i věrohodných údajů, sekce často kladené otázky přesvědčivě odpoví na mnoho intuitivních námitek. Příští týden se také objeví oficiální propagace (bannery na webu) a poté i TV spoty, v nichž mluví normální lidé, od klempíře přes preláty až po místní Vietnamce.
Ani s pokutami letos statistici nevyhrožují, spíše se snaží lidi po americkém způsobu přesvědčit, jak sebraná data pomohou jejich komunitě při plánování hromadné dopravy, záchraně životů, stavbě silnic...
Lze také předpokládat, že lidé (tedy i komisaři) si za deset let zvykli respektovat cizí osobní údaje. Můžeme doufat, že formuláře vysypané do popelnic se letos neobjeví. Ostatně – tresty za zneužití jsou veliké: od statisícové pokuty po osm let vězení. Sčítání po turecku Můžeme se ovšem utěšovat, že „sčítací teror“ je někde i mnohem horší než u nás. Zpráva ČTK popisuje sčítání v Turecku takto: Od čtvrté hodiny ranní až do šesti hodin večer budou muset tuto neděli všichni obyvatelé Turecka včetně cizinců sedět doma. Téměř milion komisařů bude v té době sčítat obyvatele této země, kterých bylo v roce 1997 62,5 milionu. Tisk vnímá nařízení jako kontroverzní, úřady tvrdí, že je to naposled.
***
Minulé sčítání ukázalo, že přibylo Eskymáků a vyhynuli Romové. V Ostravě se k romské národnosti přihlásilo jen 691 sčítanců, ve Vítkovicích jen 22. Pokutami letos statistici nevyhrožují, spíše se snaží lidi po americkém způsobu přesvědčit, jak sebraná data pomohou jejich komunitě při plánování hromadné dopravy, záchraně životů, stavbě silnic
