BRNO Skončil se dosti velkolepě na náměstí Svobody za účasti mnoha lidí. Počasí bylo kupodivu příznivé, přestože v minulých dnech se přehnalo nad Brnem několik téměř cyklonů, a na Špilberku se dokonce začaly bortit navlhlé hradby.
V sobotu v podvečer však bylo nebe jako vymetené a díky tomu mohla dobře vyniknout barevnost předváděné produkce. Na pořadu byla totiž Slavnost masek, což byl vizuálně velmi vděčný podnik, který by se dal také nazvat „větrání kostýmů“, neboť při něm soubory brněnských divadel při zvuku hudby defilovaly nastrojené v kostýmech ze svých inscenací, přičemž k nim přidaly pro zvětšení efektu ještě něco navíc, třeba chůdy.
Touha po festivalu se zrodila v hlavách dvou koryfejů z Divadla Husa na provázku – Vladimíra Morávka a Petra Oslzlého; jejich rukopisem byla také napsána dramaturgie festivalu, v níž měla místo jak typicky morávkovská teatrální rozmáchlost, projevující se právě zálibou v pouličních produkcích, jakou byla právě ona Slavnost masek, tak Oslzlého akcent občanský (civic theatre), který ovšem Morávek jistě sdílí také, takže těžko mohl být pominut „fenomén Václav Havel“. Z něj byl učiněn pilíř a osa festivalu, pořadatelé to nazvali „linie“. Znamenalo to, že se během týdne do Brna sebralo a předvedlo z „Havla“ asi všechno, co se v rámci možností ukázat dá, tedy divadelní představení, filmy, videa, performance a nakonec i protagonista sám a osobně, když na dva dny do Brna přijel.
Morávek s Oslzlým tuhle vědomou „havlomanii“ zdůvodňují tak, že oproti literatuře, kde lze jednoduše vydat sebrané svazky, a oproti výtvarnému umění, kde lze uspořádat retrospektivu, divadlo, jež je z podstaty prchavé a nezůstane po něm s poslední děkovačkou nic než duch, něco takového jako editorské nebo kurátorské projekty nezná. A toto chtěli změnit. Výhodou je, že Havlovo divadelní dílo se zdá být po Odcházení a po dramatikově rozhodnutí státi se filmovým režisérem v podstatě završené, což neznamená, že se k němu ještě cosi nepřidá. A to buď nového, či nově objeveného, jako se to stalo s vyhrabáním Havlova marginálního textu Prase, který kdysi napsal pro samizdatovou knižnici Nový brak.
Morávkova jevištní interpretace dávné Havlovy hříčky festival minulý pátek zahajovala. Scénická skica Rodinný večer, která už je, na rozdíl od Prasete, součástí havlovského kánonu, o týden později, 18. 6., končila. V režii Jiřího Pokorného ji provedla brněnská Reduta, scéna Národního divadla v Brně.
Jak bylo možné zaslechnout, měl festival též ukázat jednotu a vzájemnost brněnských divadel, a tak v dramaturgické radě zasedli ředitelé všech brněnských scén. O tom, zda se právě tento úmysl zdařil, nebyl jednotný hlas, ale stejně tak je skutečností, že v průběhu festivalu nedošlo k žádnému incidentu, který by potvrdil opak. Festival, jenž také hostil asi dvacet souborů ze zahraničí, byl financován z rozpočtu města Brna, Jihomoravského kraje a ministerstva kultury. Jednalo se prý o částku 17 milionů, což někteří brněnští divadelníci kritizují a zdá se jim rozmařilá. Organizátoři ale argumentují tím, že zdaleka nešlo o jednorázovou sumu a nezanedbatelná část z prostředků je určena na granty do budoucna.
Pokud se bude konat i příští ročník, bude ve své ústřední linii věnován tvorbě a dílu Petera Brooka, asi nejvýznamnějšího divadelního režiséra druhé poloviny 20. století.
