Ukážeme vám celý lidský mozek a nepůjde o žádný model. Uvidíte skutečný orgán centrální nervové soustavy, psalo se v pozvánce do Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze. Akce uspořádaná k Evropskému týdnu mozku začíná u nemocniční kaple.
Suterénem pod božím stánkem se labyrintem chodbiček, šaten a kamrlíků dostáváme do malé vykachlíkované místnosti s policemi. Náš průvodce, František Koukolík, primář Oddělení patologie a molekulární medicíny, je rozený řečník a organizátor.
Mezitím co vysvětluje, že hlavním úkolem jeho týmu je diagnostika neurodegenerativních chorob, jako například Parkinsonovy, Alzheimerovy a Creutzfeldt-Jakobovy nemoci, navléká si vrchní laborantka za jeho zády chirurgické rukavice. Na primářův pokyn pak zvedne plastovou nádobu a šikmo ji nakloní směrem k nám. Uvnitř je lidský mozek.
„Vidíte něco jako zemřelý vesmír. Sestává ze 100 miliard neuronů a nejméně trilionu synapsí. Těchto propojení, po kterých se předávají signály, vede ke každému neuronu od jednoho do tří tisíc,“ říká František Koukolík. Jak mohli vědci určit, že máme v hlavě právě tak velké množství buněk? „Nejspolehlivější metodou je stereometrie. Pomocí dvou mikroskopů se pozoruje počet neuronů ve vzorku tkáně a pak se jejich počet přepočítá na objem mozku,“ vysvětluje neuropatolog. Zatímco pro odborníka s téměř 45letou praxí je pohled na nejorganizovanější hmotu v kosmu patrně běžný, hlouček novinářů v úžasu ztichne. Pak na přání fotografů bere vrchní laborantka mozek do ruky. Teprve teď je vidět celé jeho uspořádání. Obě polokoule s čelními laloky, při pohledu z profilu pak vzadu malý mozeček, který podle odborné literatury obsahuje přibližně polovinu z oněch 100 miliard neuronů.
Útvar o velikosti vzrostlejšího grapefruitu je našedlý a protkaný modravými stužkami krevního oběhu. „To, co vidíte, jsou mozkové obaly,“ slyšíme vysvětlení. V místech, kde měl nebožtík čelo, jsou pleny naříznuté a úzkou mezerou prosvítá zvrásněný povrch. Závity a mělkými brázdami připomíná skořápku vlašského ořechu. Spatříme jen zlomek z miliard neuronů, které tvoří šedou kůru mozkovou. Kupodivu nemá barvu hodnou svého názvu, ale je máslově žlutá.
Neléčitelná a vždy smrtelná Ovšem zbarvení se dramaticky změní, když je tkáň postižena některou z neurodegenerativních chorob. „Například při velmi rozvinuté Parkinsonově nemoci je ve středním mozku černá substance, pozná se to pouhým okem. Mikroskop není potřeba ani při pohledu na mozek člověka, který zemřel na pokročilou formu Huntingtonovy choroby,“ říká primář František Koukolík.
Mozek jsem si představoval jako třaslavou hmotu, ale to, co drží vrchní labororantka, je na první pohled pevné a tuhé. Skoro jako model ze sádry, ale takovou habaďúru by na nás snad nezkoušeli. Ovšem nikdo z přítomných se neodvažuje na mozek sáhnout, zvláště poté, co od primáře slyšíme, jak jsou pitvy osob, které zemřely na CreutzfeldtJakobovu nemoc, nebezpečné. Riziko přenosu je malé, ale existuje a pokud nemoc propukne, je neléčitelná a vždy smrtelná. „Máme zde velmi tvrdé a svérázné předpisy a personál musí být velmi dobře vycepován,“ nesmlouvavě drtí Koukolík slova.
Při pitvě se z mozku odebírají malé tkáňové vločky, které se posléze analyzují v laboratoři molekulárními a genetickými metodami. Pak se mozek zafixuje formaldehydem, trvá pět dní, než dokonale prosákne touto konzervační tekutinou. Proto je tak pevný a tuhý. Jiné orgány, například játra nebo ledviny, jsou prosycené během 24 hodin.
Rozhodnou sloupečky na kousku filmu Když opustíme poněkud ponurou místnůstku pod nemocniční kaplí, zamíříme do imunologické laboratoře ve vedlejší budově. Čtou zde bílkoviny z mozkomíšního moku. Odebrali jej pacientům lékaři ze tří specializovaných pracovišť v Praze, Brně a Ostravě poté, co po řadě testů a pozorování pojali podezření, že člověk v ordinaci trpí některou z neurodegenerativních chorob. Na imunologii směřují také vzorky z mozku všech osob v Česku, které zemřely na tyto nemoci.
„Elektrickým proudem oddělíme v odebrané tkáni jednotlivé bílkoviny podle molekulové hmotnosti,“ vysvětluje vedoucí laboratoře Jana Nováková. Speciální zařízení pak přetiskne proteiny na membrány a určí, o jaké bílkoviny jde. Výsledkem celého postupu je malý kousek filmu s tmavými sloupečky. Odborníci z nich vyčtou, zda jde o pozitivní, nebo negativní nález. Hledá se betaamyloid , což je diagnostický znak pro Alzheimera. Tým v imunologické laboratoři zajímají také proteiny hTAU a 1433, které jsou příznakem CreutzfeldtJakobovy nemoci. Když se v mozkomíšním moku najdou, existuje šedesátiprocentní pravděpodobnost, že pacient na tuto chorobu zemře. Definitivně se diagnóza potvrdí, až když člověk zemře a udělá se rozbor mozkové tkáně.
Ročně je takových případů okolo dvaceti, tedy zhruba dvě úmrtí na milion obyvatel, u osob ve věku nad 60 let je poměr pět ku jedné a v geriatrických zařízeních je výskyt ještě vyšší. „Asi u tří čtvrtin případů nevíme, proč člověka nemoc postihla, v 25 procentech se choroba přenesla dědičně z generace na generaci,“ říká primář.
Podezření, že někdo s šedesátiprocentní pravděpodobností zemře, by mohl potvrdit nebo zcela vyvrátit rozbor tkáně odebrané ještě během pacientova života. Ovšem mozková biopsie představuje veliké riziko, že se zamoří operační sál a drahé náčiní se musí velmi specializovaným způsobem sterilizovat, což je enormně náročné.
Podle Františka Koukolíka nemá takto stanovená diagnóza velký přínos, protože doktor může s vysokou pravděpodobností rozpoznat chorobu i bez biopsie.
Bez informací by v mozku nastal chaos Procházíme dalšími laboratořemi, kde se nemoci určují čtením genů.
Pokračování na straně 30
Dokončení ze strany 29
Nakonec vcházíme do pracovny primáře. Na stole trůní mikroskop uzpůsobený tak, aby v něm jeden vzorek tkáně mohlo pozorovat pět lidí současně a po konzultaci stanovit diagnózu společně.
Teď je zde ale jen primář a tak je čas na pár otázek. Je například možné udržovat mozek v laboratorních podmínkách, aby se člověk dočkal léku na zatím nevyléčitelnou nemoc? Podle Františka Koukolíka nestačí vyživovat mozkovou tkáň jen krví přinášející kyslík. Musel by se zajistit také přísun informací. „Mozek pracuje jako integrátor, každou sekundu dostává z čidel, rozmístěných po celém těle, obrovské kvantum údajů. Některé senzory vysílají až dvanáct proměnných dat. Centrální nervová soustava trvale mapuje, co se děje uvnitř organizmu i ve vnějším světě, tyto informace vyhodnocuje a podle toho vysílá povely, jak má organizmus reagovat. Kdyby mozek nedostával zprávy o situaci, nastal by v něm naprostý chaos. Udržovat 100 miliard neuronů jenom v živném roztoku proto určitě nestačí, to je čistá sci-fi,“ podtrhuje neuropatolog.
Potěšitelnější je zpráva, že v mozku za přirozeně odumřelé buňky dorůstají nové. Tento proces je dokázaný a platí pro některé oblasti, zejména pro hypokampální formaci. „Buňky se nahrazují, ale není jisté, zda se také zapojují do činnosti mozku. Ovšem s vysokou pravděpodobností to nějaký funkční význam má. Víme, že buňky vznikají ještě po 90. roce věku. Když je člověk duševně aktivní,“ zdůrazňuje Koukolík.
Na otázku, jestli se pozná mozek osoby třeba s matematickým nebo hudebním nadáním, odpovídá: „V současnosti už existují první výzkumy, které dokáží rozlišit mozek člověka obecně vysoce tvořivého a inteligentního od mozků méně tvořivých a inteligentních. Pomocí funkční magnetické rezonance se sleduje, v jakých oblastech jsou buňky aktivní, když člověk řeší různě zaměřené úlohy.“
Evropský týden mozku je od včerejšího dne v běhu, ale výprava mezi sto miliard neuronů právě skončila.
