Letos jsme svědky malé revoluce: poprvé za téměř padesát let existence zemědělské politiky Evropské unie nepůjde na dotace farmářům největší díl společného rozpočtu. Evropská kasa vydá víc na čističky odpadních vod, dálnice, železnice, chudé regiony, univerzity a vývojová centra než na platby farmářům za produkci a příspěvky za jejich péči o venkov. V číslech to je 58 miliard eur versus 55 miliard a přeloženo do procent 45 proti 43.
Zautomatizovaná věta, že unie dává největší díl svého rozpočtu na zemědělské dotace, platí prostě od ledna už jen v minulém čase. Řečeno parafrází Armstrongovy věty z Měsíce, jde sice o nepatrný rozdíl, ale velký krok v dějinách.
Protože farmářské výdaje budou nyní stále klesat, je skoro důvod k oslavě. Bude to ale ten typ večírku, který začne zvesela, nicméně jak se bude s přibývajícím alkoholem blížit pravda na dně, poroste frustrace a sklenička na závěr poletí proti zdi.
Společná zemědělská politika totiž pořád zůstává největší zhůvěřilostí, která se EU v její dosavadní historii podařila. A uplynulé měsíce to nečekaným způsobem ukázaly víc než kdy předtím.
Celosvětově roste poptávka po mléku a mléčných výrobcích. Tím i jejich cena. Selský rozum si řekne, že by proto bylo na místě zrušit mléčné kvóty – maximální objem mléka, který může každý stát v unii ročně poslat na trh. Jenže to se nepodaří. Proč? Protože stávající systém má pořád dostatek zastánců.
Farmáři vysoko v rakouských horách nebo na vyprahlých řeckých kopcích vyprodukují litr mléka dráž než velké kravíny se stohlavými stády v úrodných nížinách Francie nebo Polska. Garantované ceny jsou jediný způsob, jak menší podniky a ty v náročnějších oblastech udržet v byznysu. Rakušané, Finové, Řekové, Němci a další se proto nedávno postavili proti zrušení mléčných kvót. Tím ale příběh nekončí.
Spotřebu mléka celosvětově táhnou Čína a Indie. Jak roste jejich bohatství, Číňané a Indové touží po dřív nedostupných exkluzivitách, jako je třeba jogurt. Mléčné lahůdky se staly módní záležitostí a tamní střední třída považuje pravý francouzský sýr za podobně „hoch artikl“ jako Čech řekněme ústřice.
I tady by si proto člověk myslel, že se francouzským, italským nebo řeckým sýrařům otevírají netušené možnosti. Jenže člověk míní, a zemědělská politika mění. Protože nastavený systém favorizuje výrobu všeho a všemu nabízí stejné výkupní ceny a exportní dotace, unijní farmáři posílají do světa nicneříkající sýry stejně jako hýčkaný a věhlasný roquefort.
První typ si Indové a Číňané už dokážou vyrobit sami, druhý ještě ne. Navíc tu hraje roli zmíněný punc exkluzivity, když sýr nese původ Made in France. Roquefortoví producenti mají proto dvě možnosti: buď poslat na světový trh víc zboží bez podpory a jít s cenou dolů, nebo se držet pohodlného statu quo garantovaných cen.
Zemědělci, jak známo, patří mezi nejkonzervativnější část populace, a zároveň nejschopnější cech z hlediska obrany svých zájmů. A protože silnější jsou ti, kterým změna nevyhovuje, asijskou poptávku po mléčném zboží aktuálně a rádi uspokojují Brazilci, Rusové a Američané. Podtrženo sečteno, sama zemědělská politika tak brání expanzi tolik vzývané evropské kvality a uvolňuje prostor mrštné kvantitě.
Když člověk zmíní zrušení centrálně řízeného systému, farmářská lobby se hned ozve, že by evropský venkov osiřel, protože by se všechno pěstovalo v rozvojových státech, s jejichž cenami nelze soutěžit. Jenže kdo říká, že se v Evropě musí pěstovat všechno, a ne jen ona exkluzivita – kvalita a tradice?
Právě tohle mentální přecvaknutí v hlavách evropských farmářů a jejich obhájců nenastalo. Měli by přitom na své straně ekonomiku a veřejnost. Ekonomiku proto, že zvítězit na globálním hřišti znamená nabídnout, co jiní nemají – v tomto případě nejlepší sýry na světě. A veřejnost zas kvůli tomu, že by lidé mohli mít sebeuspokojující dobrý pocit z pomoci chudým zemím, a ještě by nepřišli o uklidňující pohled na krávy volně se pasoucí na otevřených pastvinách.
Zrušit bruselský penězovod totiž neznamená úplně zrušit podporu farmám. Proti tomu se staví i ti nejskalnější kritici společné zemědělské politiky. Krajinu tu musí někdo obdělávat, říkají. Ze strategických, bezpečnostních a také estetických důvodů. Rozdíl je pouze v tom, komu se na to má ze společné kasy přispívat. Farmářská lobby o tom určitě svede krvavou bitvu, obyčejný lidský pohled tu ale stačí. Dejme svobodu všem a pomozme těm, kteří by jinak skončili, aniž bychom to chtěli.
Vypadá to složitě, ale v zásadě jde o horské a tradiční farmy: mají tvrdší život a ruku na srdce, lidé jejich malebnost vyhledávají. Nejde ostatně ani o tak revoluční nápad – podobný model už funguje ve Švýcarsku. Chce to ale souhlas všech. Což je hlavní důvod, proč tu zemědělská politika unie stále je.
***
Jak roste jejich bohatství, Číňané a Indové touží po dřív nedostupných exkluzivitách, jako je třeba jogurt. Mléčné lahůdky se pro ně staly módní záležitostí a jejich střední třída považuje francouzský sýr za podobně „hoch artikl“ jako Čech řekněme ústřice.
GALERIE
V obrazech lesů a krajin někdy používám jako předlohy i konkrétní obrazy české krajinomalby. Zkouším jinak pojmout jejich podobu. V dětství jsem se učil malovat tak, že jsem podle reprodukcí vytvářel kopie a ty, které jsem tehdy dělal, znám dodnes: Kosárek, Chitusi, Mařák, Mánes. Po letech jsem toužil si je znova připomenout.
Petr Pastrňák
Narozen 1962 ve Frýdku - Místku
O autorovi| Kateřina Šafaříková, zpravodajka LN v Bruselu
