Byl to přesně ten pocit, kdy se podíváte na holku a v tu ránu vám instinkty řeknou, že tohle je člověk, se kterým musíte strávit zbytek života, milovat se a rozmnožovat, co to jen půjde. Kulisou byl tenkrát podnikový večírek, na kterém jsem se očekávaně nudil. Alici jsem objevil při odbíhání na WC, seděla u stolu s kamarádkou. Šípy pohledů z očí do očí, gejzíry jisker a náhlé pompézní vzplanutí. Zaútočil jsem na ni u baru a potom jsem vyměnil hlučnou zábavu kolegů za její milou společnost.
Uchváceni jeden druhým jsme celkem brzy začali plánovat společnou, jak jinak než skvělou, budoucnost. Alice si však ještě dříve, než do toho všeho praštíme, toužila splnit poslední sen z dob svobody a volnosti, a tím byla měsíční stáž na anglické škole. Dohodli jsme se, že až se vrátí, vezmeme se. Pro jistotu jsme si na obecním úřadě už rovnou zamluvili termín svatby, kdyby si to náhodou chtěl někdo během našeho odloučení rozmyslet.
A tak jsem najednou po necelém ročním divokém spolužití s Alicí osaměl a přemýšlel, jaký program si na měsíc připravím, neboť se kolem mě náhle rozlilo podivné prázdno. Už dříve jsem zvažoval, čeho všeho se budu muset vzdát a co na druhou stranu získám. Tušil jsem, že v rodinném chomoutu a tátovské roli už nebude tolik místa na posedávání s kamarády a popíjení až do rána. Napadlo mě, že bych se mohl s touto etapou právě nyní rozloučit ve velkém stylu. A tak jsem na jeden z víkendů sezval svou starou partu do naší oblíbené restaurace.
Záhy se nečekaně objevil ještě jeden, a to přímo kapitální důvod k uspořádání takového alkoholového klání, Alice mi totiž až z daleké Anglie oznámila, že si dělala těhotenský test, a pak řekla: „Gratuluji ti, taťko.“ Uznejte, že po takové zprávě se chodí z hospody výhradně nad ránem a po čtyřech.
A tak se také stalo. Jenom s tím rozdílem, že jsme po čtyřech nešli, ale jeli. A bylo nás v tom autě narváno asi sedm a řídil jsem já, ačkoli nebylo moje. Z nějakého důvodu jsem se všem zdál nejméně opilý. Pamatuji si jenom, že se okolí za okny míhalo, vlnilo, rozmazávalo, jako bychom jeli šílenou rychlostí. V uších mi hučelo a já se snažil tomu chaosu kolem ujet. A opravdu, na chvíli jsem mu skutečně ujel.
Probudil jsem se na nemocničním lůžku, ovázaný a zamotaný do hadiček jako ufon, a byl to jediný okamžik, kdy mé okolí projevilo alespoň nepatrnou radost z mého znovunabytého vědomí. Potom totiž začali přicházet lidé, kteří mi s vážnými tvářemi sdělovali věci, jimž jsem odmítal uvěřit. Jeden v bílém plášti mi oznámil, že mám poraněnou míchu a už nikdy nebudu chodit, druhý, v kravatě a saku, mi sdělil, že spolujezdec na předním sedadle zemřel a viníkem jsem já. Byl jsem v šoku a všem pořád dokola tvrdil, že za pár dnů se má vrátit Alice a je těhotná a budeme se brát a žít společný šťastný život a u oltáře já musím stát s kytkou na klopě a potom zařídit byt pro dítě a vychovávat ho. Nemůžu přece jezdit v kolečkovém křesle a nastoupit k výkonu trestu. Proboha, co řekne Alice, až mě uvidí sedět na vozíku s nohama mrtvě visícíma dolů, až jí naznačím, že to takhle bude na celý život. Jak se bude tvářit, až se dozví, že v době, kdy bude kojit naše dítě, já si budu odpykávat trest a doufat, že přihlédnou k mému stavu a dobrému chování a pustí mě dřív, než dítě začne chodit a mluvit.
Jsem v obýváku, Alice myje v kuchyni nádobí a já nutně potřebuji na malou. Ale mám strach na ni zavolat. Mám strach, že už mě má plné zuby a že to třeba vzdá. Nedivil bych se. Nic, vůbec nic není podle jejích představ. A je to moje vina. I za ten potrat můžu já. Na chvíli opustila milovaného a zdravého člověka, a když se vrátila, našla z něj ruinu na vozíku. Kolik síly je potřeba na to, smířit se s takovým zvratem? A kolik síly bude mít Alice?
O autorovi| příběh Jaroslava Vajnara napsal Milan Šťastný
