Postupnou cestu platýsích očí kolem hlavy dokládají zkameněliny objevené nedávno v muzeích. Nad platýsovým okem se zastavila a zadumala řada biologů i kreacionistů. Zájmu se těšila tělesná adaptace těchto ryb. Při narození připomínají běžné ryby, ale ještě v larválním stadiu se jim jedno oko přestěhuje kolem hlavy na druhý bok a platýz do konce života žije„jednou stranou nahoru“.
Liší se tak od jiných obyvatel moří se stejným životním stylem: paryb rejnoků. Těm se při řešení stejného problému doslova zploštilo tělo. Síla formující rejnoky, metaforicky řečeno, jako by působila shora, platýsi si naopak před otázkou života na dně lehli na bok.
Výhody současné podoby platýse jsou zřejmé. Ale biology vzrušovala otázka, jak se k ní ryby dopracovaly: vyvinula se tato adaptace skokem, nebo se vyskytovala nějaká přechodná forma? Zastáncem druhé zmíněné teorie o vývoji platýsů byl například Charles Darwin, evoluci skokem prosazoval například Richard Goldschmidt. A nyní ji vyřešil postdoktorand z University of Chicago Matt Friedman.
Ten v posledním čísle časopisu Nature zveřejnil práci, ve které představil zkameněliny předků dnešních platýsů. Vyzdvihl je z hlubin přírodovědeckých muzeí. V depozitáři vídeňského Naturhistorisches Muzeum objevil dokonce nový druh, který nazval Hecteronectes. Ostatní exempláře dokázal Friedman „jenom“ vyložit věrohodněji než jeho předchůdci.
Všechny fosilie pochází z doby před 45 miliony let z italského naleziště Bolca. Kromě zmíněného nově popsaného druhu byly už dříve na základě kosterní stavby zařazeny mezi příbuzné platýsů.
Ale vědci věnovali příliš málo pozornosti jejich jasně asymetrickým lebkám. I kvůli méně vyspělým zobrazovacím technikám odborníci tvrdili, že se zdeformovaly při fosilizaci. CT skeny dvou exemplářů ovšem ukázaly, že asymetrie je u různých jedinců natolik podobná, že těžko půjde o náhodu. Ryby sice mají oči na opačných stranách hlavy, ale každé je evidentně jinak vysoko. Velmi přesně tak odpovídají Darwinově představě o pomalé evoluci dnešních platýsů.
Je totiž velmi nepravděpodobné, že by fosilie zachycovaly ryby s očima stále „na pochodu“. U dnešních platýsů k přemístění bulvy dochází, když larvy měří 10 až 15 milimetrů. Zkoumané fosilní exempláře měří nejméně 103 až 200 milimetrů. Také u nich podle všeho proběhla osifikace (zkostnatění) lebky, která větší změny tvaru vylučuje.
V čem měly „šilhající“ ryby výhodu před konkurencí? Friedman se po srovnání s chováním dnešních druhů domnívá, že sice trávily život na boku u dna, ale při lovu mohly využívat obě oči. Některé platýsovité ryby při číhané u dna zvedají pohybem ploutví hlavu vzhůru, a rozhlíží se tak. V takovém případě by oko na jinak k písku přivrácené straně těla mělo svou funkci. Ovšem čas platýsům ukázal, že dvě oči vidí víc než jedno.
