Pondělí 24. ledna 2022, svátek má Milena
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Silný talent se brzo staví na zadní

Česko

Divadelní úterý – Rozhovor s herečkou Evou Salzmannovou o studiu Továrna i potvoře Národním

Eva Salzmannová, přední členka Národního divadla, je naprosto výjimečná svou snahou dělat paralelně velké oficiální divadlo a studiové a nezávislé projekty často inklinující k politickému divadlu.

* Jak je to s Divadelním studiem Továrna, ještě hrajete v holešovické La Fabrice?

Byli jsme tam v pronájmu a inscenaci Políbila Dubčeka jsme hráli rok. Byl to ale hodně náročný projekt, hrálo v něm pětadvacet lidí. Stručně řečeno už jsme na další reprízování neměli. Takže jsme to ukončili a obnovit to ani nejde, hrál s námi celý jeden ročník Vyšší odborné školy herecké, který se po studiu rozejde. Řekla bych, že inscenace si už svoje odžila.

* Takže: založili jste si divadlo a uvedli jste v něm původní domácí hry. Kritika vás chválila, diváci vám chodili, ale vy se sotva držíte nad vodou. Čím to je?

Naše představa o tom, že soubor může fungovat bez návaznosti na rezidenční prostor, byla iluzorní. Ukázalo se, že je to mimořádně obtížné. Stává se nám, že většinu grantu spotřebujeme na reprízy. Pokud lístek stojí asi 250 korun, nedokážeme reprízu zaplatit. A přitom herci za představení opravdu nemají žádné závratné částky, je to tak tisíc, maximálně patnáct set korun. Musíme platit techniku, nájem, autorská práva. Teď jsme uvedli Loherové Poslední oheň v jiném prostoru – ve foyeru Nové scény. Možná že nás to nasměruje zase někam jinam.

* Premiéra dopadla dobře, i mě, odpůrkyni hraní na Nové scéně, jste přesvědčili, že ten prostor má svou brutální estetiku. Co tedy bude dál?

Uvidíme. Nechci vést poraženecké řeči, ale je to těžší, než jsme si představovali. Děláme to doma na koleně, a to není nic příjemného. Zvlášť když nejde o divadlo pod žárovkou s jednou židlí, a to tedy opravdu nejde. Ještě hrajeme Českou pornografii na Zábradlí a tam se máme výborně, Doubravka Svobodová nám vychází vstříc, je tam výborná technika. Hrajeme ale jen jednou měsíčně, ono je totiž i těžké se s nějakým projektem vpeřit do divadla, které má svůj program.

* Vždycky jsem měla dojem, že jste herečka stále otevřená tomu zkoušet něco nového. Vždyť byste mohla v klidu čekat, co se vám nabídne na vaší mateřské scéně. Co vás pohání?

Člověk si realizuje sny. Na mateřské scéně jsem samozřejmě součástí velkého konceptu, s jedním tématem se ztotožníte víc, s jiným míň. Ale ono i tohle je zdravé... dostát úkolu, který vám třeba nesedí. Vede to k určité statečnosti. A herec především nesmí být bázlivec, praví Minetti ve stejnojmenné hře.

* Jste jedna z mála, která se intenzivně zajímá o špičkové divadlo ze zahraničí, jste pravidelným návštěvníkem festivalu německého divadla, jezdíte za ním. Vaše kolegy to příliš nebere. Proč vás ano?

Nedávno jsem byla v Berlíně a navštívila pár běžných představení – ve Volksbühne a Schaubühne. Je to dobré, vidět tam normální život divadla, protože česká divácká obec má k němu jiný vztah. Divadla tam byla natřískaná a zdálo se mi, že tam chodí jiný typ diváků než u nás. Byli jsme na Manželství Evy Braunové, a to je v zásadě politické divadlo. Byli tam mladí i staří, to není důležité, ale oni se jdou do divadla s něčím konfrontovat, něco se dozvědět, polemizovat, prostě přemýšlet nad tím, co se děje kolem nich. Němci jsou v tomhle dál než my, nevím, čím to je. Jestli k tomu mají přirozený sklon, nevím. U nás jsou všem současné hry a politické divadlo protivné, naši diváci jsou konzervativní. Aby bylo jasno, nemluvím o žádných naturalismech na jevišti a jiných provokacích. V Německu jdou diváci za tématem, sporem, jdou si tam dokonce otevřít rány, u nás ne.

* My ani politické divadlo moc neumíme, ale vy patříte k těm, kteří to nevzdávají. Čím vás přitahuje?

Když ono právě pod pojmem politické divadlo se u nás myslí, že to bude nějaká nudná hrůza. Miroslav Bambušek formuloval v posledních Divadelních novinách politické divadlo takto: Je to takové, které reflektuje běžné bolesti obce, kde se nachází, kde žije, kde dýchá. A je jedno, jestli tou obcí je Praha, Brno, Ostrava, Kladno, Novgorod nebo rezervace kanadských Indiánů. A ještě dodal: Na druhou stranu je třeba říct, že cesta politického divadla není cestou pro každého. Je nevděčná, útrpná, bolavá. Vyžaduje silnou vůli a pevnou víru.

* Jakou roli ve vaší snaze hraje to, že jako pedagog DAMU jste u toho, když se herci a režiséři začínají stavět na vlastní nohy?

Konfrontace s mladými lidmi, pokud mají talent, je pro tvůrce zásadní. Jednak vás samozřejmě inspirují, když už můžete být po dvaceti třiceti letech u profese semletí, unavení, rezignovaní. A jednak vás samozřejmě iritují! Rozčilují vás tím, že si myslí všechno jinak, že jim nerozumíte. Mají jiná témata, jiný humor, jiný slovník, vyjadřují se jinými prostředky. A vy to musíte vydržet, pochopit, nebo nepochopit a tolerovat. Ale ten střet je dobrodružný. Pavel Kohout tuhle napsal, že každá nová umělecká generace jde minovým polem. Pořád cituji, co? Ale tohle mi taky připadá přesné. Když přijde tvůrce s něčím opravdu novým, co všechno musí vydržet – kritiku, nezájem, posměch, ťukání si na čelo...

* Poznáte po prvním, druhém ročníku, že se rodí výjimečný talent? Vzpomenete si na takové za poslední léta?

Ano. Silný talent je zřetelný velmi brzy. Právě tím, že se začne stavět na zadní. Že je svébytný, originální, nepohodlný, vzpurný. V minulém „vrhu“ bylo takových talentů kupodivu víc najednou – Vojta Dyk, Pavla Beretová, režiséři Málková, Špinar, Frič, dramatik Kolečko, dramaturgové Tošovský a Slouková. Sbírají ceny a nominace. Mám radost.

* Jací jsou dnešní mladí, kteří chtějí dělat divadlo? Jsou jiní, než jsme byli my?

Divadlo vždycky přitahovalo nepokojné duchy, excentrické osobnosti, zuřivce a tak. Naše generace asi hledala únik z té šedi, která nás zaplavovala, v divadle byla větší svoboda, a to i když byla porobena cenzuře. Divadelní život je barvitý, zábavný a taky někdy hodně krutý. Ale není nikdy nudný. Dřív to byla normalizace, ze které se utíkalo, dnes je to realita globálního kapitalismu. A pro určité typy lidí je prostě nesnesitelná představa, že by seděli od sedmi do tří v bance. Pokud mají talent, jsou z nich umělci – herci, režiséři a tak. Ale k divadlu se dávají i lidé bez uměleckých ambic, kteří vydrží mizerné platy a ten magorský způsob života. Ten základní motiv, že člověk chce něco vyjádřit pomocí hry, ten je asi pořád stejný.

* Na mateřské scéně máte nyní před sebou Čaj u pana senátora v režii Ladislava Smočka a pak přijde „bomba“, budete hrát titulní roli ve hře Zpověď prezidenta Emila Háchy. Myslívala jsem si, že by se Háchovi měl postavit pomník, postavíte mu ho?

Bomby a pomníky, to je vojenská terminologie. Mě Hácha přitahuje jako strašlivý zmatek protikladů, zlej, dobrej, hroznej, ubohej, ušlechtilej a ničema. Měl to vzít, neměl to vzít, věčná naše otázka. Tragický český hrdina, prostě ubožák a velká postava. Tak nějak. To si myslím já, ale Pitínský si bude třeba myslet něco dalšího. Jestli to bude bomba, to nevím, to je trochu předčasné.

* Začátkem 90. let jste hledala a střídala angažmá, jednou jste už z Národního odešla, a teď už jste v něm od roku 1994.

Národní je můj domov. Mám tam přátele, nejen mezi kolegy, ale i mezi technickými složkami – rekvizitáři a tak. A samozřejmě i doma se někdy strhne hádka, ne?

* Národní na sebe v poslední době poutalo pozornost konkurzem na šéfa činohry, který se nekonal. Soubor činohry v té tahanici podpořil stávajícího šéfa Dočekala. Co si o tom všem myslíte?

Soubor je myslím citlivý na náznaky manipulace a zákulisních manévrů. A tím, že výběrové řízení bylo dlouho drženo pod pokličkou, nevzbuzovalo důvěru. Apřitom v divadle se, jak známo, ví všechno asi tak za hodinu poté, co se někde něco šustne. Vedení zdůvodňovalo okolnost, že je řízení neveřejné, snahou ušetřit adepty mediálních tlaků. No ale co je to proboha za adepta, který nezvládne mediální tlak, kterému je pak vystaven nepřetržitě. Dělat šéfa činohry ND je funkce, která hraničí s politikou. Za takové rozhodnutí prostě zaplatíte nemalou daň. A pak tu myslím byla ještě jedna podstatná věc. Soubor se opravdu domnívá, že současný šéf Dočekal vede činohru dobře. Tak proč to neříct?

* Plánujete v ND zůstat do důchodu?

Vy plánujete? Já ne. Přijde jiná skupina, která uspěje v konkurzu, a divadlo třeba nabere jiný směr. A mně to nebude vyhovovat. Tak půjdu pryč. Nebo někomu nevyhovím já a pošle mě pryč on. Nejhorší je rezignované nadávání po šatnách. To je smrt.

* Letošní sezona nezačala zrovna úspěchem – bylo sice vidět, že na Brechtově Žebrácké opeře jste se všichni velmi nadřeli, ale inscenace se nějak míjí s dobou. Co o tom soudíte?

Ano. Kritika nás seřezala dosti nevybíravě. Brecht je u nás chápán jako autor politického divadla se silným protiválečným akcentem. A je to takzvaně klasik. Žebrácká opera je zlobivá, možná trochu skandální a docela rozzuřená hra. Myslím, že by se dala interpretovat řekněme punkově. A myslím, že se o to tvůrci pokoušeli. V historické budově ND je strašně obtížné udělat takhle vyhrocené gesto. Všechno je proti vám. Vždycky jsem si myslela, že to možné je, právě proto, že Němci to ve svých velkých klasických domech dokáží. Kdyby se totéž představení hrálo ve Fabrice, vyznělo by prostě jinak. Ale štve mě, že ten dům je silnější než my! Ta potvora Národní. To je dětinské, že?

* Co říkáte názoru, že se po dvaceti letech nic nezměnilo a divadla jsou dál zabetonovaná bez ohledu na to, zda současné uskupení v tom či onom divadle vykazuje kvalitu nebo ne?

Tohle mě popuzuje hrozně. Pořád se žvaní o tom, že se v českém divadle nic neděje. Ale děje! Vynořuje se nová generace divadelníků, která by měla dostat šanci formulovat svůj divadelní názor. A tu šanci mají dostat teď, když jsou žhaví, neopotřebovaní provozem a nemusejí ještě dělat kompromisy kvůli rodině a podobně. Má se jim dát možnost – tady máte divadlo, peníze, i když třeba malé, oni si poradí, a nějaký časový horizont. Vždyť upřímně řečeno, kdo znal před lety Dušana Pařízka, když dostal Komedii. To bylo taky naposled, co se to stalo. A jak je vidět, vyplatilo se to bohatě.

* Máte recept na změnu, kde budeme za dvacet třicet let?

Za nějakých dvacet třicet let já už u toho nebudu. A to bude ta změna. Vidíte, jak je divadlo osobní záležitost. I když, v osmdesáti, proč bych u toho nebyla?

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!