V některých zemích západní a střední Afriky se šimpanzi loví pro maso a pro zábavu. Celý ten odporný podnik s odchytem šimpanzích mláďat v přírodě, ať už se děje za jakýmkoli účelem, je nejen barbarský, nýbrž i nesmírně nehospodárný. Lovci většinou používají staré, nespolehlivé zbraně. Mnoho samic jenom postřelí – ty pak utečou do pralesa, kde svým zraněním později podlehnou. Po brutálním odtržení od matky musí mládě nejprve přečkat strašnou cestu do domorodé vesnice nebo do tábora překupníků.
S obuškem na filmové hvězdy Malí šimpanzi se zneužívají v přímořských letoviscích na jižním pobřeží Španělska a na Kanárských ostrovech. Zažívají zde krušné roky v rukou skupiny fotografů, kteří s jejich pomocí vydělávají: během letní sezony nabízejí turistům, aby si nechali udělat snímek s roztomilým šimpanzátkem v dětských šatičkách.
Běžný turista nemá ponětí, co musí tato nebohá zvířata vytrpět. Přes den je majitelé nosí nebo vodí po venku na pálícím slunci, v noci je mnozí berou do nočních klubů nebo na diskotéky. Zakouřené prostředí způsobuje mláďatům oční záněty a hlukem musí trpět jejich citlivé ušní bubínky. Nohy mají vtěsnané do bot, jejichž tvar je pro šimpanzí chodidlo naprosto nevhodný. Nosí plenky (zřídkakdy vyměňované) v igelitových plenkových kalhotkách, takže je trápí opruzeniny. Většinou jsou pod silným vlivem drog. K poslušnosti je přivádějí bitím, někdy i pálením cigaretou.
Když mláďata povyrostou, vytrhnou jim mléčné špičáky, případně i další zuby, aby nemohla zákazníky pokousat. V pěti nebo šesti letech jsou už obvykle šimpanzi na podobnou práci příliš velcí a silní, a tak je buď zabijí, či prodají překupníkům.
Především díky vytrvalému úsilí Simona a Peggy Templarových, britských manželů žijících ve Španělsku, byl přijat zákon, který umožňuje nelegálně držené šimpanze úředně zabavit. Byla jsem u toho, když převáželi dva takové sirotky ze stanice Templarových ve Španělsku do záchranného centra v Anglii.
Jeden z nich, Charlie, se dostal k Templarovým teprve pár týdnů před naším příjezdem. Mohlo mu být něco mezi šesti a sedmi lety. Kromě tří špičáků a zadních stoliček, které se mu teprve prořezávaly, měl vytržené všechny zuby. Byl hubený, skoro až vyzáblý. Svými pomalými, rozvážnými pohyby připomínal starého člověka; předčasně dospělý pod tíhou břemene, které na něj život naložil, s pohledem upřeným jen dovnitř, na prožité utrpení.
Britský veterinář Kenneth Pack, dlouholetý pomocník manželů Templarových, přišel s narkotizační foukačkou, aby podal šimpanzům před umístěním do přepravních beden uklidňující prostředek. Když se Charliemu zabodla do paže střela s červeným chomáčkem na konci, klidně se na ni podíval, pomalu ji vytáhl a podrobil pečlivému zkoumání. Sundal ze stříkačky jehlu a pak se snažil zase ji nasadit zpátky. Nakonec se k mému nevýslovnému údivu pokusil dát si sám injekci. To mu bez jehly samozřejmě nešlo; přišel ke mně a stříkačku mi podal. Když jsem si ji vzala, jemně mi nasměroval ruku tak, abych stříkačkou mířila na jeho paži.
Templarovi mi popisovali, jak se u některých zabavených mláďat postupně projevují všechny těžké příznaky odvykacího stavu při drogové závislosti, trvající i celé týdny. Při pohledu na Charlieho smutný jakoby stařecký obličej mi srdce usedalo. Měla jsem před sebou narkomana, který se pokoušel „píchnout si dávku“.
Další šimpanzi končí v zábavním průmyslu, u cirkusu a u filmu. Je samozřejmě možné používat ke cvičení šimpanzů laskavého přístupu. Avšak k dokonalosti dovedené výkony šimpanzích hvězd, jak je můžeme vidět například v různých filmech o Tarzanovi nebo Projektu X, jsou téměř bez výjimky výsledkem krutých metod výcviku.
Přímo při natáčení se setkáme s brutalitou málokdy, protože by vyvolala odmítavou reakci, zato během přípravy na natáčení jsou zvířata běžně bita. Cvičitel nezřídka používá ocelový obušek obalený novinami – na place, v přítomnosti lidských herců, pak stačí srolované noviny, aby si u šimpanzů vymohl okamžitou poslušnost.
Obtížní mazlíčci Z celé řady šimpanzích sirotků se stávají domácí mazlíčci, především v Africe. Zubožená mláďata, mnohdy na pokraji smrti, se nejčastěji ocitnou u utečenců, kteří je tak zachrání před osudem jejich matek: ty byly zastřeleny, jejich maso rozporcováno a prodáno. Na mláďatech moc masa není, takže lovci utrží víc, když se jim poštěstí prodat je jako mazlíčky.
Zpočátku se malí šimpanzi dají chovat doma celkem bez problémů. Nosí plenky a jsou jako živé panenky, poslušní, oddaní, roztomilí. Lidé se o ně starají a hýčkají je. Pokud svým svěřencům poskytnou výživnou stravu a láskyplné zázemí, budou se u nich cítit dobře, jakkoli je pro ně podobný život nepřirozený. Jenomže jak šimpanzi rostou, už se nedají tak snadno zvládat, a ve čtyřech nebo pěti letech začínají být na obtíž. Jsou silní a zvědavost je pohání, aby zkoumali své okolí. Šplhají po záclonách, všechno kolem sebe rozbíjejí, plení ledničku, odemykají si přihrádky v kredenci. Potřebují stále víc usměrňovat, ale tresty snášejí špatně a reagují na ně výbuchy zlosti a kousáním.
Co se stane s těmito nešťastnými šimpanzi? Občas se dostanou do nějaké místní zoo. Pokud nepřijme šimpanzí sirotky zoologická zahrada, jsou nejednou zabiti, poněvadž jejich vývoz do zahraničí je dnes ve většině států zakázán. V zemi, která je jejich domovem, se pro ně častokrát nenajde útočiště.
Hodně šimpanzů vlastní lidé v USA. Mnozí z chovatelů se snaží oddálit chvíli, kdy se budou se svými „miláčky“ muset rozloučit. Někteří dávají šimpanzům vytrhat zuby. Jedné šimpanzičce nechala „matka“ amputovat palce na obou rukou, protože usoudila, že bez nich nebude moct šplhat na závěsy a přestane je ničit. Ale obvykle nastane nakonec den, kdy musí lidoopí členové rodiny z domu. Po letech strávených v zajetí je pro ně ovšem těžké vpravit se do své šimpanzí přirozenosti. Celý dosavadní život je učili, aby se chovali jako lidé.
Co tyhle nebohé vyděděnce čeká? Rozhodně není snadné najít v Americe zoologickou zahradu, která by je přijala, protože se u nich projevuje nedostatek sociální zkušenosti a špatně se množí. Nezřídka jsou prodáni překupníkům a skončí v nějaké pojízdné zoo, kde je předvádějí v těsných klecích pro pobavení nevědomého publika.
***
Významná britská etoložka Jane Goodallová třicet let studovala volně žijící šimpanze v Africe. Posledních dvacet let bojuje za zákaz jejich lovu pro potravu nebo zábavu.
Šimpanzi jsou vděčnými objekty pro fotografy nebo slouží jako „exoti“ pro zábavu. Kvůli tomu jsou často udržováni pod kontrolou drogami. Charlie (dole vpravo) je narkoman, který považuje utišující injekci před cestou do záchranné stanice za svoji „dávku“ a pokouší si ji sám píchnout.
O autorovi| JANE GOODALLOVÁ, Text je převzat z knihy Pohled oknem, jejíž autorkou je Jane Goodallová. Knihu vydalo nakladatelství Paseka.
