Když Slavia vstřelila druhý gól slavnému Ajaxu v souboji o Ligu mistrů, nejlepší klubovou soutěž, dojatě jsem upíjel další škopek a nemohl tomu uvěřit. Slavia vyhrála důležitý zápas! Moje Slavia! To přece není možný!
Slavia totiž patří přesně k těm fotbalovým klubům, které mají značné nadání vymýšlet různé rafinované postupy, jak způsobit bolest svým fanouškům. Dostanou se do čela ligové tabulky a soupeřům střílejí jeden gól za druhým, načež netrefí v pěti zápasech bránu a ztratí šanci na titul, vedou pět minut před koncem v rozhodujícím zápase a zahodí ho, v půlce sezony vytvoří falešnou naději, že tenhle rok to vyjde... A když už si myslíte, že to horší nebude, přijde něco nového.
Jako slávista si na podobná zklamání zvyknete. Dokonce s nimi počítáte. A víte, že i přes hloubku utrpení a traumat, která vám hráči amanagement klubu ještě připraví, budete napjatě sledovat další mač a znovu a znovu doufat, že teď už to bude jen lepší. Všude okolo vidíte tváře znechucených a zdrcených kluků i kmetů, kteří se už od výkopu klepou strachy, posléze jejich strach přejde v pocit ukřivděnosti, a nakonec zbyde jen čiré zoufalství a vztek. A za čtrnáct dní se stejný scénář opakuje. Být slávistou není jen tak. Je to úděl člověka, který bez ohledu na výsledek a předvedenou hru umí odpouštět a ke klubu se nikdy neotočí zády. Jen tiše trpí. Klub si totiž nevybíráte. Je vám přidělen. Jak by se asi tvářili děda s tátou, oba výborní fotbalisti a kovaní slávisti, kdybych fandil nedej bože Spartě? To bych jim nemohl udělat. Když někdo tvrdí, že fotbal je jen hra, potažmo zábava, neví, co mluví. Už před zápasem žaludek svírá nervozita, podobná té před maturitou, a většinou poleví jen při třígólovém vedení. Puls vylétne k výšinám, žíly naběhnou a srdce buší jako o život.
Co bych za to dal, kdyby Slavia některé z těch traumatických utkání, ve kterých sice předváděla pohlednou kombinační hru, ale trefovala leda tyče, vyhrála nějakým upachtěným trapným gólem (jako Sparta) a získala titul, pohár nebo aspoň skalp Sparty.
To ponížení, když jsem jako jediný slávista ve třídě čelil urážkám a posměchu převaze sparťanských spolužáků, ta bezmoc, když jsme vedli ligu, ale zase ji nevyhráli, nebo jsme padli v dalším derby. Prý věčně druzí! A uplakánci! Ani stadion nemáte! Ach jo.
Jednu věc mi ale nikdy vzít nemohli: slavnou historii, černobílé vzpomínky na dobu, kdy Slavia platila v Evropě za to, čím je dnes Real Madrid a AC Milán.
V roce 1892 se členové Literárního a řečnického spolku Slavia rozhodli založit sportovní klub (o rok dřív, než vznikla Sparta). Nejprve se zrodil cyklistický odbor spolku Slavia. O dva roky později byl řečnický spolek rakouskými úřady rozpuštěn kvůli „opakované protistátní činnosti“, ale členové se dál scházeli a v roce 1895 se po opakovaných návrzích podařilo prosadit vznik SK Slavia. Jeho náplní byla stále cyklistika, ale velocipedy brzy vystřídal kopací míč. Slavia nastupovala od prvního okamžiku v tradičních červenobílých, slovanských barvách. Pěticípá hvězda měla značit „stále novou naději povznášející mysl a sílící ducha i v obdobích nezdaru a neúspěchu“ (jak přiléhavé, že?). Klub ve sportu podobajícímu se v té době spíše rugby zcela dominoval. Drtil celou Evropu, držel se i proti Angličanům, kolébce fotbalu, kde se kopalo už víc než třicet let, a dlouhých 12 let doma neprohrál. Slavia měla krásný stadion s kabinou a sprchami, už v roce 1897. Na Letné. To není jediný paradox v bohatých dějinách obou slavných klubů, plných zvratů, jejichž příznivci tvoří dva nesmiřitelné tábory. Na oficiálních stránkách Slavie si můžete zahrát hru, při níž zabíjíte slávistickou plácačkou sparťanské komáry, bývalý sparťan Sivok prohlásil, že než by na sebe vzal slávistický dres, raději by umřel, slávističtí hráči po jednom zápase halekali „smrt Spartě“. Málokdo z dnešních příznivců obou pražských „S“ tuší, že ona řevnivost odstartovala už prvním vzájemným zápasem a že se přenáší z generace na generaci už 111 let.
Alou z hřiště
Toho středečního březnového odpoledne v jednom z utkání soutěže zvané Národní zápasy mužstev kopaný míč cvičících roku 1896 na Císařské louce na pražském Smíchově padla jediná branka a Sparta se mohla radovat z vítězství.
Rozhodčí však branku nakonec neuznal, na což měly obě strany krajně odlišný názor. Sparta ze soutěže na protest odstoupila a začalo popichování. Podzimní odveta měla ukázat, kdo je opravdu lepší.
Druhé utkání však dopadlo ještě hůře, respektive nedopadlo vůbec. Dostavily se čtyři tisíce natěšených diváků, avšak kromě dvaadvaceti hráčů a třech rozhodčích vyběhlo na trávník i pět profesorů, kteří nazlobeně přikázali sedmi slávistům, ať neprodleně opustí hřiště. Kopaná byla totiž studentům zakazována jakožto pobuřující a neslušná činnost a sedm nebohých slávistů (věkový průměr týmu činil asi šestnáct let) bylo udáno anonymními dopisy. Slavia zápas vzdala, Sparta získala dva body a mezi oběma kluby vypuklo otevřené nepřátelství - slávisté usoudili, že tuto hanebnost provedl nějaký příznivec Sparty, Sparta se urazila.
Druhý zápas se uskutečnil až za jedenáct let.
V těchto úsměvných počátcích nejpopulárnější hry na světě se čutálisti věnovali spíše sporům. Slávisté nemluvili se sparťany, klub pražských Němců DFC bojkotoval české kluby, a zápasů se tak příliš nekonalo.
Zatímco Sparta se zmítala krizí, Slavia hrála proti Berlínu, Vídni nebo Oxfordu. V tabulce domácí soutěže byla nejlepší Slavia, následovaly rezerva Slavie, Slavia C a Slavia D, Vinohrady a Union.
Nejlepší na kontinentě
V roce 1901 byl ustaven Český svaz footballový. Slavia odmítala hrát se Spartou, neboť to pro ni nebyl soupeř, i slávistické céčko vykleplo Spartu 6:1. Nicméně Sparta se zvedla, jelikož v roce 1904 přetáhla ze Slavie nejlepší hráče Koška, Baumruka a Krummera. Rázem se stala nejlepším týmem a otřesená Slavia se Spartou stála nehrála, nyní však z opačných důvodů. Jednoho krásného dne se Košek, Baumruk a Krummer vrátili do Slavie (prostě se sebrali a odešli, žádné složité jednání jako dneska) a vše se vrátilo do normálu.
Slavia senzačně porazila anglický Southampton a remizovala s mistrem skotské ligy Celtikem Glasgow, kteréžto výsledky měly světový ohlas, a byla považována za nejlepší mužstvo na kontinentu. A v roce 1907 se znovu utkala se Spartou, když ta předtím těsně unikla zániku kvůli dluhům. Utkání skončilo šokem - 2:2. V následné odvetě ale rozdrtila Slavia Spartu 9:1, největším rozdílem v historii vzájemných střetnutí. V roce 1911 vyhráli Češi mistrovství Evropy, přičemž v sestavě bylo devět slávistů a dva sparťané. Stejným poměrem skončil i další vzájemný zápas. Na konci roku kluby uzavírají pod taktovkou dr. Gutha-Jarkovského smír. A v následujícím Sparta Slavii před 6500 diváky poprvé porazila. Rivalita sílí a zápas Sparta-Slavia se stává šlágrem sezony.
Odchod Jana Koška, slávistické legendy, pomalu předznamenává éru „železné Sparty“ (20. léta) a nástup jiné legendy jménem Karel „Káďa“ Pešek (málem skončil ve Slavii). Ještě předtím se kluby stihnou znovu rozhádat a fotbalová klání poznamenává válka, po níž Sparta přebírá primát.
V říjnu 1923 oblékl poprvé červenobílý dres František Plánička, kterého Sparta odmítla vzhledem k jeho nevelkému vzrůstu, a tak zamířil k sousedům. O rok později sledovalo pražské derby 28 tisíc fanoušků, dalších 10 tisíc se na stadion nevešlo, a Slavia po třech letech zvítězila. Pokračují líté boje mezi oběma soupeři, v jednom utkání Káďa zasedne míč a nehodlá se smířit s penaltou, dohrává se až po zasedání u zeleného stolu. Slavia získává v letech 1928 a ‘29 Středočeský pohár a nastupuje další slavná éra klubu.
Těsně před začátkem mistrovství světa v Itálii v roce 1934 poráží Československo v sestavě se sedmi slávisty a čtyřmi sparťany světovou velmoc Anglii 2:1, což byl zřejmě největší dosavadní úspěch našeho fotbalu. Na mistrovství světa podléhá Československo Itálii v brutálním zápase (osm slávistů a tři sparťani), před zfanatizovaným obecenstvem a Mussolinim se rozhodčí bojí odpískat i kopnutí do Pučovy hlavy, sražení Svobody oběma rukama v jasné šanci i další záludnosti.
Suverenita Slavie ještě vzrůstá s příchodem Pepiho Bicana z Vídně, největšího střelce všech dob, který zvládl za jeden ročník nastřílet padesát gólů a v jednom poločase i sedm, což nikdy nikdo nedokázal. O dva roky později měl na kontě víc gólů než celá Sparta. Desetkrát se stal králem střelců, pětkrát získal se Slavií titul, Středoevropský pohár (Slavia rekordně poráží třeba Ambrosianu, dnešní Inter Milán, 9:0), dal celkem 447 ligových gólů (i s Rakouskem 643) a později byl vyhlášen střelcem století před Pelém a Romáriem. Nejlepší léta mu ale vzala válka, kdy se nehrály mezistátní zápasy, a přišel tak o mistrovství světa.
Klub v ofsajdu
Poslední ligové prvenství získala Slavia v neúplné sezoně v roce 1948. Po komunistickém převratu byla doslova rozprášena, nejlepší hráči byli odveleni do nového týmu ATK, pozdější Dukly, dalším pod různými záminkami zakázána činnost, předseda Slavie, obchodník a multimilionář Valoušek poslán do lágru, boháč Bican byl odejit do Vítkovic a později jakožto špatný vzor mládeži a buržoazní sportovec končí u krumpáče a lopaty a přichází o všechno... Z klubu světové extratřídy nezbyl ani název, stává se z něj Dynamo, poprvé nehraje ve svých dresech, ale v hnusných žlutých, dosazováni jsou funkcionáři z řad proletariátu, z nichž samozřejmě nikdo není slávista, nově stavěné hřiště na Letné je zničeno kvůli Stalinově památníku. Sparta soudruhům vzhledem k barvě dresů asi nevadila (přejaté v roce 1906 od londýnského Arsenalu), název se změnil jen na Spartak, a dostalo se jí početné podpory z řad našeho lidu.
Zdecimovaný a zruinovaný klub míří v roce ‘51 do druhé ligy. Za rok se vrátil, když uspěl v kvalifikaci s týmy K. Varů, Č. Budějovic (také Slavie, respektive Dynama), Plzně a Roudnice. U rozhodujícího mače byl imůj děd, bek Slavie Karlovy Vary, který měl jít předtím jako nadějný hráč do Dukly, ale místo toho po udání za protistátní řeči zamířil k pétépákům a pak do Varů. Vary prohrály před 20 000 diváky 0:2.
Ač se Slavia i přes dva další sestupy na počátku 60. let stabilizovala, už vždycky byla přinejlepším druhá. V roce ‘64 se jí vrátil aspoň částečně název (TJ Slavia). Po revoluci vyhrála Slavia jediný titul, ale hned prodala Poborského, Šmicra či Bejbla do zahraničí a zase jsme byli, ať už vinou vlastní neschopnosti, dluhů nebo síly Sparty, ti druzí. Letos jsme konečně postoupili do Ligy mistrů a pohled na tabulku i na hřiště vypadá krásně. Jenže my, slávisti, jejichž běžným rozpoložením je už dlouhá léta frustrace a zklamání, víme, že to nic neznamená. A že i když Slavia ztratí titul a v Lize mistrů neskončí třeba ani na třetím místě zaručujícím aspoň postup do Poháru UEFA, hrdě vyrazíme na další napínavé zápasy proti Plzni, Zlínu a Spartě a budeme fandit jako o život naší slavné a krásné červenobílé Slavii.
Použitá literatura:Věčná Slavia, Železná Sparta a Fotbalová horečka
O autorovi| MILAN VIDLÁK redaktor LN milan.vidlak@lidovky.cz
