Vroce 1773 zavedla Marie Terezie povinnou školní docházku. Ačkoliv Češi nemají Marii Terezii zrovna v lásce, tohoto jejího rozhodnutí si cení dodnes. Ano, už 237 let se každý český spratek – i děti z kruhů, jež mají daleko k elitám – vzdělává ve své mateřštině. Budou tak jednou zdejší Romové vzpomínat na rok 2010? Na odpověď je ještě brzy, ale letošní rok k ní má nakročit.
Představa, že všichni zdejší Romové získají kvalitní vzdělání, je zatím hodně idealistická. Proč to vlastně drhne? Někteří řeknou, že pro nezájem státu, v němž většina romských dětí končí ve zvláštních školách. Jiní namítnou, že důvodem je nezájem romských rodin o budoucnost vlastních dětí. Stát vidí hlavní příčinu v jazykové bariéře a chystá se zavést romštinu jako volitelný předmět.
Princip té úvahy pochopí každý, kdo není slepý k romské identitě. Nedokázaly ji vymýtit ani půlstoletá snaha o asimilaci, ani zákaz kočování, ani vzdělávání výhradně v češtině. Výsledek? Romská identita zůstává romskou identitou, ale romské děti se v ní nevzdělávají. Zkuste si představit, jak by prospívali čeští venkovští spratci, kdyby za Marie Terezie nastupovali jen do německých základních škol.
Takže ještě jednou. To, že chce český stát dvacet let po revoluci zprostředkovat romským dětem vzdělání v romštině, je krok správným směrem, říká selský rozum. Jenže týž selský rozum tu vidí jedno ale. Budou-li romské spratky, kteří sami nemluví ani dobře romsky, ani dobře česky, vzdělávat nadšení absolventi univerzitních kurzů romistiky, má to k ideálu daleko. Selský rozum napovídá, že o dobré učitele romštiny by se měly postarat samy romské elity. Na tohle by se „peníze z Bruselu“ jistě našly.
Čtěte Téma na straně 2
