* LN Kdy vám Václav Havel nabídl, abyste si zahrál v Odcházení, a proč chtěl právě vás?
Před časem, na Landovského narozeninách, mi pan prezident řekl, že jsem se mu líbil v Krásce v nesnázích. To mě potěšilo. Také jsem si uvědomil, že jsem v té roli asi sděloval něco, co bylo blízké i jeho osudu, řekněme také jeho navrácení. Možná to byla herecká poloha, která se hodila i k postavě Riegera. Takže jsem jeho nabídce docela rozuměl. Ale vyvedlo mě to z míry, už dlouhou dobu jsem nic tak náročného nedělal. Je to mimořádně rozsáhlá postava, takže jsem si to znovu přečetl, abych posoudil, jestli dokážu splnit, co ode mne autor a režisér bude chtít. Mučivé rozhodování jsem ukončil tím, že jsem to přijal.
* LN Hrál jste ve dvou Havlových hrách, Audienci a Žebrácké opeře. Ta měla divácký úspěch, ale říkalo se, že autor měl výhrady.
Došlo tam k rozporu. Ten v zásadě vaudevillový příběh v Havlově verzi dostal úplně jiný vzhled. My jsme pořád chtěli hrát ty žánrové záležitosti, prostě toho frajera Mackieho Messera a všechny holčiny kolem něj. Jenže Havel je opatrný na herecké „interpretace“. A my šmíráci, kteří máme nějaké zkušenosti s legrací, jsme si to svoje nenechali vzít, zatímco on byl na tu barevnost háklivej. Nám ale mydlili schody diváci, kteří se ohromně bavili. Ale nic konfliktního se nedělo, naopak hráli jsme to dlouho.
* LN Kancléř Rieger v Odcházení, vaše třetí havlovská postava, je hodně komplikovaná záležitost, ale vám se podařilo přidat určitý nadhled a vlastní postoj k ní. Chtěl jste to tak od začátku?
Samozřejmě že postava je určená autorem - textem děje, ale zhmotňuje se až konkrétním hercem, kterého diváci vidí. Ten pak psychofyzicky interpretuje autorův text. Tolik teorie... Takže jsem samozřejmě věděl, o čem to je a co budu říkat, ale pak nastane pár vteřin před klapkou, kdy existuju jen sám se sebou. To jsou ty vteřiny těsně před „startem“. Pak teprve trefuju domluvenou hru. Zajímá mě tvář herce, než něco řekne a pak až to řekne. Tam můžete hledat tu nejpodstatnější „interpretaci“, která mě vždycky zajímá nejvíc. Monika Vittiová tomu říká „stav duše“.
* LN A jde to vůbec, když se výkon odehrává po kouscích před kamerou? Není to svazující, když se pořád musí vlastně začínat znovu?
Je třeba se na každou klapku vyhecovat do nějakého rozpoložení, které mi umožní dosadit to, co režisér chce. Jean Gabin řekl, že vždycky musíte na něco myslet, třeba na koně. Hra Odcházení trvá dvě až tři hodiny. Filmová podoba, mimochodem vůbec ne běžná, trvala třicet pět filmovacích dní. Skládá se ze stovek krátkých záběrů, které na sebe musí vázat. V tom je jistá obtížnost, ale i výhoda, v dalším záběru leccos vylepšit. To divadlo neumožní, tam se chyba nedá napravit. Ve filmu ano. Takže vám odpovídám - pro mě to byla výhoda.
* LN Nepřemýšleli jste o tom, že byste třeba vypustili citace z Čechova? Nevím, jestli to nedivadelní publikum přijme a zdali tomu porozumí.
Jsou tam i citace z Leara, které diváci nemusí znát, ale přizpůsobovat brilantní styl a stavbu hry divákům by zcela jistě znamenalo ji zničit. Když to bude zábavné, tak to jistě divákům nebude vadit...
* LN Vaše partnerství s Dagmar Havlovou fungovalo výborně.
Hráli jsme spolu mockrát i v televizních operetách. Také v seriálu Přísahám a slibuji nebo v Noci pastýřů o Janu Jakubu Rybovi, tam hrála moji manželku - a moc hezky. Ona je bytost temperamentní, je to živý člověk plný emocí a to přináší inspiraci. Dobře se mi s ní vždycky pracovalo a baví nás to spolu, snad to můžu říct i za ni.
* LN Téma ztráty domova je silné pro mnoho lidí a pro vás taky, jestli se nepletu...
Také jsem to zažil. Takhle jsme odcházeli v roce 1957 z Kunovic, takhle jsme tam seděli na kufrech. Otec už u toho odcházení nechtěl být a také už pracoval v Praze. Vzpomínky jsou blahodárné. Pamatujete si jen ty lepší a veselejší věci. Rodiče prožili dvě války, pak poválečné změny. A byli úžasní. Otec i v těch nejvážnějších dobách hrál a zpíval u klavíru, matka tkala na stavu šály, dělala korále, mimochodem občas jsme jí s tím všichni pomáhali, neměli jsme moc peněz. Myslím, že prakticky všichni lidé prožili nebo prožívají nějaká „odcházení“. Je to modelové. Přál bych si, aby to diváci v kině vnímali. Je to metafora - smutná i směšná. Čím dál víc tomu rozumím.
* LN Vaši předkové zrovna nebyli úplně běžní, jeden slovenský klasik, režisér...
No a já přitom žádného svého dědečka nepoznal, jenom babičku. Matčin otec byl evangelický farář Josef Hollý. Napsal pár her, jedna z nich Kubo se považuje za slovenskou klasiku. Strýc Martin Hollý byl zase divadelní režisér a hrál i ve Fričově Jánošíkovi. A můj bratranec Martin Hollý šel v jeho šlépějích, natočil třeba Noční jezdce nebo Signum Laudis. Maminka za mlada hrála ochotnické divadlo a mohla se stát profesionální herečkou, ale provdala se za otce na Moravu, přišly děti... S tátou pak ochotničili v Uherském Hradišti. Měl šťastnou povahu a všechno, co mu provedli, přežil. Nakonec i to špatné je asi někdy k něčemu dobré.
* LN Jen jestli...
Taky jsem nad tím přemýšlel. V 60. letech, když jsem byl v Činoherním klubu, tak sem jezdili lidé z Londýna, chodili do divadla. A my jim říkali, proč sem pořád jezdíte, vždyť je tu hrozný marasmus, padají tu balkony, je tu špína a nic není k mání. To víme, ale tady je spirit. Takže nic jsme nemohli, ale ten duch nám zůstal, měli jsme knížky, divadlo, film, výstavy a žili jsme tím. Apak lidé chatařili a žili v rodinných kruzích.
* LN Vaše rodina nakonec taky restituovala a zkusili jste firmu obnovit. Proč?
Z takové romantiky i úcty k předkům. Chtěli jsme to zkusit. Ale bylo to marné. Brzy to zkrachovalo a chtěli to jiní, firma Wieneberger tady všechno skoupila. A nedovolili ani náklaďák z jiné cihelny, ti odběratelé říkali, nezlobte se já nemůžu, když to vezmu, ztratím s nimi smlouvu. A já si tenkrát myslel, přijede Baťa a začneme znovu, ale kdepak. Baťa se vrátil, ale tady řekli, že Jan kolaboroval s nacisty, a bylo to. Teď sice dokázali, že ne, ale co je to platné, Baťovi už vymřeli.... Nemuseli jsme se do toho se sestrou pouštět, ale chtěli jsme navázat na zpřetrhanou kontinuitu. Ale tady nikdo na nic navazovat nechtěl.
* LN Krátce po listopadu 1989 jste odešel do Národního divadla. A šel jste ze svého milovaného divadla - Činoherního klubu, kvůli kterému jste jako mladý zlatou kapličku opustil. Proč?
Zůstávali jsme tam s Petrem Čepkem a Jirkou Zahajským, panem Hálkem a i Líbou jako jedni z posledních ze staré party, ostatní vyhodili ještě za normalizace nebo i umřeli a přišli noví. Všechno se vyměnilo, zůstala firma a genius loci. Pak jsme dostali nabídku na Zábradlí a to bylo trochu z deště pod okap, protože Jan Grossman už tam zase nebyl. Pak umřel Petr Čepek a Jirka Zahajský byl nemocný. Zůstával Ladislav Smoček a s ním jsem i v 80. letech dělal krásné věci jako Gogolovy Hráče. Smoček to krásně rozvedl, a když se to hrálo v Rusku, tak koukali, co to mají za hru. A právě tehdy mě Jan Kačer začal přemlouvat, ať jdu do Národního, že už je tam Jirka Kodet, Pepík Somr a teď přijdeme my dva s Líbou. A že se tak dáme znovu dohromady a třeba se nám něco povede. A udělali jsme Zimní pohádku, já tam hrál takového šašoura v trenýrkách, Autolykus se jmenoval. Inscenace si nakonec sedla, nebyla špatná, ale mně už to nepomohlo.
* LN Z Národního jste tedy odešel a byl to i definitivní odchod z jeviště. Co vás k tomu vedlo?
Už jsem se pak na žádném jevišti necítil dobře. Hrál jsem jednoduchou věc a najednou jsem si nevzpomněl na další větu. Neměl jsem motivaci vstupovat do dalších věcí. Pak jsem četl, jak s tím bojoval Lawrence Olivier. A psal o tom. Měl stavy, že během hraní myslel, že neřekne další větu. To jsem měl taky, aspoň něco jsem měl s Olivierem společného. Říkal jsem si, tak a teď se poděkuju a půjdu pryč.
* LN Není to něco jako specifický syndrom vyhoření?
Řekl bych, že je to ztráta motivace. Když jsem v Národním začínal jako mladý kluk, tak to šlo výborně. Teď jsem najednou už nechtěl divadlo dělat. Něco skončilo a nešlo to obnovit. To se najednou vzbudíte a tadyhle vás píchne, že večer hrajete. A pořád na to myslíte. Pak jedete do divadla a dumáte, kde zaparkovat a o čem je to. A taky smíte jíst naposledy ve dvě odpoledne. Najednou jsem to už nezvládal.
* LN Jste člověk stále o sobě pochybující. A také vlastně v soukromí do jisté míry introvertní. Jak to jde dohromady s tím jevištěm?
To je úplně jiný svět. Vystoupení z civilu. Tím, že už nejsem v divadle, málo se vídám s kolegy. Nás vždycky pojila práce, tak jsme se i soukromě vídali víc. Mám tak blbej ročník výroby, že už nemám tolik času. A hlavně mám vnuky a klavír. Tam asi skončím, jestli mě někde má trefit šlak, tak to bude u klavíru.
***
Josef Abrhám Narodil se v roce 1939 ve Zlíně. Studoval herectví na VŠMU a DAMU. Působil v Divadle na Vinohradech a v Národním divadle. V Činoherním klubu pak vyzrál ve výraznou hereckou osobnost a vytvořil tam řadu zásadních rolí (od Penzionu pro svobodné pány až po Hráče). V letech 1992-1994 byl opět v angažmá v ND. S divadlem se ale rozloučil natrvalo a věnuje se jen filmové a televizní tvorbě. Jeho filmografie čítá kolem 160 titulů.
