Slepota je po Baltasarovi a Blimundě druhou Saramagovou knihou přeloženou do češtiny. V roce 2008 ji zfilmoval režisér Fernando Meirelles. Příběh o oslepnutých si svými obrazy lidské dezorientace o filmovou podobu vyloženě koledoval.
„Seděl jsem v jedné lisabonské kavárně a najednou mě kdoví proč napadlo, jak by svět vypadal, kdybychom byli všichni slepí. A vzápětí jsem znal i odpověď. Uvědomil jsem si, že už slepí jsme. Že nás obklopuje slepota, nikoliv jako fyziologická vada, ale jako vada duše,“ píše Saramago. Nic moc intelektuální výkon, chtělo by se říct po stoletích, kdy se tohle nevidoucí podobenství vrací umělcům opakovaně. Ale málo platné - to připodobnění je stále silné a trefné.
Proč si známé Brueghelovy Slepce, ten obraz, kde slepý vede slepého, nerozepsat pro situaci moderního globálního světa? To, že si tuto alegorii vypůjčí zrovna portugalský agnostik, antiklerikál a komunista je možná celkem logické, možná drzé. Naštěstí se mu podařilo napsat román ideologicky neutrální. Všežravý kapitalismus Ta alegorie totiž může platit jak na všežravý a pyšný kapitalismus, tak na utopický a v důsledcích brutální a nelidský komunismus. Prostě -jít slepě za přeludy je jedna z nevyléčitelných technik lidského života. Příkladů následků je plné 20. století. To je ale málo platné. Lidé je ve svatých poblouzněních nejrůznějšího původu jaksi - nevidí.
V příběhu, který začíná jednoho dne náhlým oslepnutím řidiče na křižovatce, čteme o rozpadu civilizace a zároveň o vlastnostech lidských bytostí, vystavených extrémní situaci. Hned první člověk, který slepci pomáhá dostat se z ulice domů, ho okrade. Vláda čelí v prvních dnech nákaze slepoty koncentrací nakažených do objektu bývalé psychiatrické léčebny. Tady vznikají otřesné prvobytně pospolné podmínky existence. Prapudy bojují s humanitou. Černého Petra pozorovatele zkázy přisoudil autor ženě oftalmologa, která slepotu jen předstírá, aby mohla zůstat s manželem. Ne, všichni lidé ani v hraničních situacích nezvlčí.
Na otázku po smyslu života uprostřed zkázy odpovídají s jednoduchou vírou: každou chvíli se může stát něco, co naši situaci zlepší. A vida ho, agnostika: takže nakonec jsme zase u víry, naděje a lásky. A největší z nich je naděje.
***
José Saramago: Slepota Albatros Média - Plus, 2010, 390 stran, překlad Lada Weissová
