Nádherné syrové i lyrické balady Petra Bezruče měly vždycky smůlu – nejprve je doprovázely spekulace a pochybnosti o autorově identitě a pak si je na svůj štít vetkli komunisté, aby bezostyšně parazitovali na jejich sociálním ladění. Bolševik dokázal Slezské písně otrávit generacím školní mládeže, a přitom kolik křehké intimní lyriky, která okouzluje mladé romantické duše, v nich najdeme. Kdo jednou přečetl verše jako Jen jedenkrát kolem mne šla láska, vlas černý pad jí k pasu, nedá na Slezské písně dopustit, i když si léta myslel, jak nenávratně mu je znechutili.
Autoři lapidárně znějícího titulu Bezruč?!, ostravští literáti Jan Balabán a Ivan Motýl, si všech kontroverzí spojených s Petrem Bezručem byli dobře vědomi a na nich také svou výpověď postavili, z nich čerpali dramatické napětí. A režisér Martin Františák také neposkládal žádné pásmo s veršíky ani slovníkové heslo, ale groteskně i poeticky stylizovaný, živý divadelní tvar.
Téma Bezruč je tu pojednáno ve více vrstvách. Tou základní je poeta Bezruč – poštovní úředník Vladimír Vašek (Jan Vápeník) svářející se sám se sebou. Jeho personifikované alter ego (Lukáš Melnik), které se zjevuje v tmavomodré variaci poštovního mundúru, připomíná chvílemi velkého smutného ptáka s dlouhými prázdnými rukávy – křídly. Ptáka, který jedinkrát vzlétnul a více už nemohl. Tento „básníkův běs“ nepřestává dorážet, běží za Bezručem, i když tento jede v autě. Nakonec definitivně umdlí a jeho tělo zůstává bezvládně ležet. Ale to už je sám básník téměř mrtev.
Autoři se nezalekli žádného tématu problematizujícího básníkovy postoje – otevírají i to, jak se nechal pohodlně oslavovat komunistickým režimem, jak za války mlčel k transportům Židů. A zároveň se snaží najít i příčiny jeho okorání, jeho útěků od všech. „Co ode mě chcete, jsem starý muž,“ tu zazní pomalu jak z Mannova Mefista. Inscenace sleduje v krátkých působivých obrazech – situacích – Bezručovy osudy od mládí, kdy přišel na Frýdecko, do kraje, který ho tak zasáhl a inspiroval. Nechybí tu ani jeho vztah k hostinské Saganové (Sylvie Krupanská) – milostné scény působí nezvykle dvojlomně. Dalším zdrojem až výsměšně groteskního humoru je přivlastnění si Bezruče komunistickým režimem. V tomto tónu se inscenace otevírá – je to dialog iniciativní soudružky a funkcionáře, kteří přemítají, jak to navléct, aby básníkova smrt (poeta zatím leží ve vaně obtočené státní vlajkou) neblaze neovlivnila nebo přímo nezrušila oslavy Vítězného února. Norbert Lichý jako papaláš ve stříbrném autíčku posléze odtaženém horníky je neodolatelný, což platí i pro jeho následnou plejádu vykořisťovatelských typů – lichvářů či uhlobaronů.
Humor inscenace zůstává po celou dobu originální, střídají se jemnější ironické formy s drsnějšími, půvabný je například výšlap Bezručova nakladatele na Radhošť, kterou vidíme v řezu se zásobami zlata a trpaslíkem. Na vrcholku u zlaté sochy Radegasta pak muži politizují nad básníkovým dílem. Situace i obrazivé ztvárnění veršů spoluvytváří a rytmizuje hudba živé kapely Magdon. Bezruč?! patří do ranku vyšlechtěného autorského divadla, které bohatou metaforikou a emocionalitou vždy na domácích scénách dobře fungovalo.
HODNOCENÍ LN ***** Jan Balabán, Ivan Motýl: Bezruč?!
Režie: Martin Františák Scéna: Jan Štěpánek DPB Ostrava v Divadle v Dlouhé festival +13, 20. 10. 2009
