Diváci přítomní pražskému hostování Comédie Francaise odměnili herce, jak to nejenom v Evropě bývá zvykem, potleskem. Šlo o „plácání“ státotvorné, které je dílem vědoucí vstřícnosti a pozitivního naladění. Produkují ho tzv. kultivovaní diváci, kteří nikdy nedávají najevo své skutečné pocity, ať pozitivní, či negativní. A to i za cenu bolestného utrpení – domnívají se totiž, že divadlo není žádná sranda a že se za všech okolností drží dekorum. Domácí tradice je zkrátka taková, nejsme zvyklí temperamentně se projevovat, a pokud to někdo učiní, může se ocitnout v hlubokém opovržení.
A tak my zbabělci při řadě produkcí příšerné nudy (hlouposti, neumětelství atd.) většinou jen sedíme a sníme, že za nás nějaký rek vstane a zařve, jděte s tím někam. Hrdiny se zpravidla takový divák nedočká, zato se ale dočká školní mládeže, která, když se nudí, kašle na dekorum. Drze povykuje, šťouchá se nebo „mobiluje“. Samozřejmě že si nepřeju, aby se diváci chovali jako skot, ale nic nechápající zombie v hledišti jsou stejně hrozné. To, že hlediště vydává reakce a různé druhy potlesku, není žádný objev, krásně o tom psal Milan Lukeš. (Mimochodem nejenom tuto stať lze najít v knize jeho esejů Divné divadlo našeho věku, kterou právě vydal Svět a divadlo.)
Ale zpět k oživlým mrtvolám. Kdo je chce rozhýbat, nemá šanci – každé zasmání je touto nevraživou většinou kvalifikováno jako faux pas. Tento prazvláštní přístup k divadlu může ovšem dosáhnout i hranice čiré paranoie. Jak jinak kvalifikovat rezolutní žádost dvou českých učitelek, abychom se nesmáli na velmi zábavné inscenaci Havlova Odcházení? Co by tyto vychovatelky středoškolské mládeže, které nechápou, že smyslem divadla je komunikace mezi jevištěm a hledištěm, dělaly, kdyby někdo vedle nich provedl potlesk na otevřené scéně? Nebo volal opakovaně bravo a vůbec reagoval jako živý člověk? Tak jako onehdy po listopadu 1989 v hledišti takřka prázdného pražského divadla, kdy jediná divačka nadšeně volala bravo. Bylo to v dané konstelaci sil odvážné, ale udělala to z lásky k divadlu, aby povzbudila herce a dala jim najevo, že se jí líbí, co a jak hrají.
Je velká škoda, že si mladí lidé pod vedením nedovzdělaných snobských pedagožek osvojí představu, že divadlo je to, co se musí pasivně přetrpět. A že zasmát se na hře Václava Havla je přinejmenším strašná nevychovanost.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
