SAMIZDAT
Zatímco v Polsku, v Maďarsku a do jisté míry i v SSSR probíhá demontáž dosavadního stalinistického modelu ovládání společnosti a vlády těchto zemí se s různou dávkou razance snaží překonat katastrofální následky komunistické diktatury, čs. mocenská elita pokračuje se zvýšeným úsilím ve své nekonečné „normalizaci“. Vzhledem k rodokmenu této elity a s přihlédnutím k východiskům, odkud téměř před čtvrt stoletím startovali její příslušníci k politické kariéře, se není čemu divit: ti lidé pouze logicky pokračují v koncepci, která je vynesla na špici a díky níž se tam udrželi tak dlouho, jako dosud nikdo v moderních československých dějinách. Bez ohledu na cenu, kterou jsme za jejich panování zaplatili a stále platíme, nelze jejich metodě z čistě technického hlediska upřít úspěšnost. Těžko od nich proto chtít, aby náhle opustili vyzkoušené způsoby a vydali se všanc rizikovým změnám. Obrat by mohl způsobit pouze rozhodný nátlak nespokojené společnosti, která alespoň v hrubých obrysech ví, co chce. A právě fakt, že ani v obklíčení téměř všeobecné „vůle ke svobodě“ v okolních zemích u nás žádný takový tlak neexistuje, nutí k zamyšlení.
Byla-li totiž lehkost naší adaptace na „pokrizové“ poměry jakž takž vysvětlitelná drtivostí brežněvského rozdání karet (i když ochota, s jakou jsme si po krátkém nadechnutí znovu zakroutili krkem, vypovídala o lecčems), pak setrvávání v téže poloze i za radikálně změněných podmínek vede neodbytně k otázce, zda si obyvatelé tohoto teritoria nějaké změny vůbec přejí, respektive zda jsou ochotni něco pro ně udělat (což je mimochodem totéž).
Zatím se zdá nepochybné, že rozhodující většině československých občanů připadá smlouva, na jejímž základě v sedmdesátých letech vyhandlovali odpovědnost a svobodu za příslib pokojného přežívání v relativním dostatku, stále výhodná. Tak výhodná, že jsou ochotni nevidět čím dál hrozivější rizika (a to nejen rizika morální, ale i ekologická a ekonomická) jejího dalšího prodlužování. Snad je to tím, že až příliš mnoho z nich podepsalo tenkrát onu smlouvu vlastní krví: sebeponížením a zřeknutím se sama sebe.
Opustíme-li drtivé globální měřítko, nelze si samozřejmě nepovšimnout, že k určitému jiskření na veřejné scéně u nás došlo. Od srpna minulého roku jsme nárůstu víceméně artikulovaného občanského vzdoru a vzájemné solidarity, která poprvé za dvacet let překročila hranice „počitatelnosti“, tzn. přestala být doménou několika desítek či stovek osamělých běžců.
O autorovi| Ivan Lamper, Sport
