Kniha historika Jana Randáka přibližuje ritualizaci smrti a umírání v revolučním roce 1848.
Pražské svatodušní bouře představovaly první skutečné setkání v Čechách žijící společnosti s násilím a ozbrojenými boji na barikádách a samozřejmě se smrtí a umíráním ve vlastních řadách. Tento konflikt, rozpoutaný ozbrojenou srážkou před budovou vojenského velitelství, jenž se rozrostl do několikadenního střetu mezi pražským civilním obyvatelstvem a rakouskou armádou, se u dobové společnosti těšil velké pozornosti.
Pro dobové hodnocení této události se jeví jako typické nejednoznačné a různorodé vnímání a výklad tohoto boje. Nejzřetelněji vystupují dvě roviny interpretace.
Oficiální kruhy reprezentované samotným knížetem Windischgrätzem i tehdejším guberniálním prezidentem, hrabětem Lvem Thunem, chápaly a představovaly širší veřejnosti pražské povstání jako revoluci vůči vládě, jako ozbrojený pokus namířený proti vládní a vojenské moci, jehož se účastnilo obyvatelstvo Prahy bez rozdílu národností. Tato oficiální vyjádření byla vedena nejen snahou ospravedlnit vojenský zásah před širší veřejností (v prvé řadě českou a českým venkovem), ale také uvést celé události z pohledu vlády a ústředních míst na správnou míru.
Druhou markantní rovinu výkladu tvořila interpretace nacionální. Jinými slovy, na německé straně, tedy u většiny českých Němců, ale i v zahraničí, se pražský konflikt často vykládal jako boj Čechů proti Němcům. To byl důvod, proč se i frankfurtský parlament, nacionální hnutí ve Vídni i v sousedním Sasku postavily ve svých provoláních a adresách na stranu vítězné armády a knížete Windischgrätze. Tomu s jeho známým aristokratickým, protidemokratickým smýšlením byla tato aktivita o to více nepříjemná. Každopádně německá společnost v Čechách dávala svůj názor ostentativně najevo. Například augsburské Allgemeine Zeitung otiskly dopis z Karlových Varů, v němž jeho pisatel dával zřetelně na vědomí, že místní Němci nijak nepochybovali, že v Praze jde o povstání Čechů proti německé vládě, o moderní husitskou válku. Jde prý o drama, při němž je prolévána německá krev.
V podobném duchu se nesly též projevy a obecně atmosféra shromáždění českých i „říšských“ Němců v Ústí nad Labem dne 18. června. Zde se shromáždilo německé obyvatelstvo českého pohraničí i Němci ze Saska v celkovém počtu až 5000 lidí. Celou akci prodchnula německá nálada, jež byla bojovně naladěna vůči událostem v Praze.
Jedním z výsledků tohoto setkání se stala děkovná adresa knížeti Windischgrätzovi: „V uznání velkých zásluh o německou věc a celé Čechy, které jste Vy, kníže Windischgrätz, získal, posílá Vám schůze německých mužů z Čech, Saska, z Ústí 18. června t. r. svůj nejsrdečnější dík.“
Součást podobných „německých“ výpovědí, mířících v době svatodušních bouří proti české společnosti, tvořilo využití faktických i domnělých mrtvých z řad Němců, kteří se měli stát obětí českého nacionalismu. Prostřednictvím těchto padlých, v dobové „německé“ dikci zavražděných, poukazovala německá publicistika i letáková tvorba na krvelačnost a krvežíznivost českého nacionalismu. Podíváme-li se do tehdejšího tisku, nabídne se nám hned několik dokladů o této tendenci využívání skutečných i vymyšlených obětí k nacionální argumentaci. Pražský večerní list přinesl dne 28. června 1848 na poslední stránce oznámení o smrti jakéhosi vídeňského mladíka, jenž měl údajně zemřít právě během svatodušních bojů v Praze. Jedná se pravděpodobně o přetisk z některých vídeňských novin nebo letáku. Oznamovatel, tedy „zarmoucený“ otec, se v něm obrací na příslušníky vídeňské akademické legie.
„Na oudy akademické legie! Utrápený otec obrací se s několika slovy na Vás, aby bojovníkům svobody smrt jednoho soudruha zvěstoval. Můj syn Antonín Ziegler, dějemalíř a člen akademické legie (23 roků stár), vypravil se co poslanec do Brna chtěje přes Prahu uměleckou cestu do Drážďan podniknouti. Osud si jej však vybral za oběť stranné nenávisti. Byltě totiž v pondělí o svatodušních svátcích dne 12. června 1848 v Praze s německou páskou na prsou, v oděvu vídeňské akademické legie zákeřnicky z okna od jednoho Čecha zastřelen a leží vedle bezčetných německých bratrů ve své krvi na ulici v Praze.“
Knihu Jana Randáka Kult mrtvých vydalo nakladatelství Argo. Text upravila redakce Lidových novin.
