Příslib předehry Změna režimu po roce ’89 implikovala i volání po změnách v „oblasti kultury“. Vyřizovaly se staré účty a otevřely nové: sextet v Prodance však zůstává stejným prubířským kamenem. Nový šéf opery Jiří Heřman zmatky s identitou Národního divadla řešil cestou nejmenšího odporu: spolehl se na generační spřízněnost a Prodanku svěřil režisérce Magdaleně Švecové, která prokázala svůj talent zatím na spíše „malých“ inscenacích.
Těžko soudit, jaký je podíl Švecové na výsledném tvaru inscenace, ten se totiž odvíjí od koncepce scény Petra Matáska, kostýmů Zuzany Přidalové a choreografie Ladislavy Košinové; těžko říci, kdo rozhodl o angažmá divadla Continuo pro výstup komediantů. Všechny tyto složky inscenace totiž selhaly, byť jejich autoři nejsou ve svých oborech žádní nováčci; jednoznačně ale selhala dramaturgie, pod níž je podepsán Ondřej Hučín.
Přitom předehra pod taktovkou Ondreje Lenárda navodila příjemné očekávání svou propracovaností. Publikum víátal ve světelné výseči žánrový obrázek sekáče obilí. Potom ale se ukáže celá scéna Petra Matáska a půvab venkova se nenávratně vytratí; dodejme, že i vtip a humor.
Šestice zavěšených a mechanicky posunovaných panelů připomínajících obří matrace prohnuté do tvaru U-rampy iluzi venkova a obilních lánů nedokázala navodit. Už vůbec se to nedařilo stavbě po celé délce jeviště v jeho zadní části, připomínající snad nepoužívané nástupiště někde na okraji průmyslové zóny. Když byl jeden těžkopádný panel sesunut do středu jeviště, až na výjimky (hádka milenců na „houpačce“, kdy každý z nich měl chvíli „navrch“) jen překážel; přímo trapné bylo, jak chasníci s „víceúčelovými“ povřísly vlekli v této divné gondole nasucho Mařenku. Scénu neoživilo ani barevné řešení kostýmů – chyběly čisté barvy a zvláště sbor v nudných odstínech hnědi a okru působil jednotvárně. Pěstí na oko byly modrostříbrné kamizoly pánů baletu, kteří jako by si do Prodanky odskočili z televizní show. Pokusy o oživení nad rámec popocházení sem a tam vyzněly nesourodě: selky oškubávající kašírovanou drůbež, umanutě veselá Kecalova pojízdná kancelář (vozit Zdeňka Plecha bylo na hranici fyzických možností rikšů) nebo celé vystoupení divadla Continuo, jehož poetika je zcela jiného druhu. Nevyšla ani choreografie, potácející se mezi West Side Story a televarieté. Vrcholem bezradnosti pak byly akce sboru s půllitry, kdy ke křižování se jimi zatím neklesly ani pivní reklamy v televizi. Jiná za každou cenu Nemá smyslu vypočítávat další bezradnosti – brzy totiž bylo zřejmé, že pro režisérku Magdalenu Švecovou je Prodaná nevěsta, navíc v Národním divadle, zatím příliš velkým úkolem. Někdo ale přece musel dát této koncepci, usilující patrně o za každou cenu „jinou“ Prodanku, své imprimatur. Je alarmující, že „výstupní kontrola“ tuto inscenaci přes její evidentní nedostatky propustila jako „hotovou“. Výše uvedené excesy scénografie a režie by mohly být jen zdrojem vtipkování, kdyby Prodanka obstála hudebně: bohužel ani první, ani druhá premiéra s většinou sólistů na kvalitu proklamované „erbovní“ inscenace nedosáhly.
Slovenský dirigent Ondrej Lenárd s orchestrem evidentně pracoval – přesto byl celek neuspokojivý hlavně kvůli chabým sólistů a špatné souhře orchestru se zpěváky, což platilo zejména pro první premiéru; druhá působila vyrovnaněji, projevila se v ní však Lenárdova pomalá tempa. Také to přispělo k tomu, že jiskřivá opera upadala do mdlého smutku. Mařenka Pavly Vykopalové je zde, na rozdíl od Havelkovy brněnské inscenace, nevýrazná až unylá, bez energie (také kvůli kostýmu, účesu a aranžmá) a uvěřit jí, že bojuje za lásku k Jeníkovi, prostě nelze (ostatně vztahy v této inscenaci prakticky neexistují).
Miroslav Dvorský se omezil na nevyzpytatelné střídání výborně zazpívaných tónů s matnými a na rozpačité postávání. Dojem z alternujícího páru s průrazným sopránem Dany Burešové byl lepší, hlavně díky Tomáši Černému, který zpíval Jeníka s lehkostí, báječnou kantilénou a objevným výrazem pro smysl slov – jeho výkon byl ze všech sólistů nejlepší. Luděk Vele se uchyloval k přibližnosti či jakési umělecké recitaci. Ani Zdeněk Plech se zvučnějším basem, ale rytmickou nejistotou zatím rozhodně „erbovním“ Kecalem není. Vedle Černého a Burešové pěvecky uspěl ještě Jaroslav Březina, a to i přesto, že Vaška režie nesmyslně tlačila do groteskní karikatury a dirigent toleroval nadbytečně přidávané koktání. Dobře si zpočátku vedl i alternující Václav Lemberk. Prubířským kamenem každého nastudování Prodanky je jímavý sextet „Rozmysli si, Mařenko“. Tam se láme chleba, zcela nezávisle na režijní koncepci a „aranžmá“. Při obou premiérách jako by se sólisté přetahovali, kdo silněji nebo ostřeji. Dobře ovšem zněl sbor.
Na dobrou operu do Ostravy Že angažmá v Národním již není vytouženou uměleckou Mekkou a vrcholem uměleckého snažení, je bohužel smutná skutečnost. S lepším výsledkem než v pražském Národním se dnes setkáváme v Ostravě (většina inscenací loňské sezony), někdy v Brně (Prodaná nevěsta i Komedianti a Sedlák kavalír v režii Ondřeje Havelky), někdy v Plzni (Její pastorkyňa), ale i mezi operními nadšenci mimo síť kamenných divadel. Musí nás ale zajímat, proč angažmá v Národním ztratilo punc výjimečnosti, značku nejvyšší kvality, která je s historií a smyslem Národního divadla podstatným způsobem spojena. Zpackaná premiéra „erbovní“ Prodanky by neměla toto tázání nechat zapadnout bez odpovědi.
***
HODNOCENÍ LN **
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta
Hudební nastudování: Ondrej Lenárd Režie: Magdalena Švecová Scéna: Petr Matásek Kostýmy: Zuzana Přidalová Choreografie: Ladislava Košíková Sbormistr: Pavel Vaněk Dramaturgie: Ondřej Hučín Národní divadlo Praha Premiéry 25. a 26. září 2008
