Vdobách své největší slávy byla restaurace U modré kachničky známá svou romantickou atmosférou, domácí kuchyní a - alespoň v naší rodině -pokulhávajícími překlady jídel z češtiny do angličtiny. V paměti mi utkvěla jen jediná lingvistická perla z jídelního lístku - „lubricated potatoes“, což by se dalo zpětně přeložit do češtiny jako „lubrikované brambory“. Podobných jazykových kreací ale muselo být víc - a nejen v angličtině. (Jedna známá mých rodičů, která uměla i německy a francouzsky, se při čtení příslušných překladů málem počurala.)
Od té doby už ale menu vybrousili do dokonale srozumitelné (byť ne vždy gramaticky správné) angličtiny. A změnilo se tu i cosi dalšího. Interiér restaurace za ty roky zchátral a zestárl a na zoufalou úroveň klesla i kvalita zdejšího jídla.
Než však vezmete do ruky pero a začnete na mě psát stížnost mým šéfům v Lidovkách, udělejte mi něco k vůli. Zkuste se vžít do následující situace.
Je libo českou klasiku?
Přijdete do Modré kachničky na slavnostní večeři se svým protějškem, pečlivě si prostudujete jídelní lístek a rozhodnete se pro dnešek vynechat tradiční kachnu. Místo toho si objednáte vepřo knedlo zelo. Českou klasiku, která záhadně zmizela z mnoha jiných restaurací a hospod, takže máte radost, že tady ji mají.
Než se talíř dostane až na váš stůl, je jídlo na něm bohužel téměř studené. Jsou tu dvě velmi malé porce bílého a červeného zelí. Obě, ale především bílé, jsou chuťově dost bezvýrazná a zahuštěná slizkou průhlednou omáčkou. Špekový knedlík je docela slušný, i když trochu suchý.
Ale vepřové, to je hotová urážka. Maso nízké kvality, šlachovité a k nerozkousání. Kromě toho tak slané, až člověka napadne, že ho v soli snad marinovali. Že by snaha udržet ho déle čerstvé? A když do něj říznete, vnitřek je růžový, což se rovná syrový. U pečeného vepřového naprosto nepřípustná věc.
Předpokládám, že není vaším koníčkem chytat trichinózu v drahých restauracích. Takže kolik byste asi tak dali za vepřo knedlo, jaké jsem právě popsala? Sto padesát korun? Ne?
Zkuste to se 420 korunami. Tolik po mně totiž chtěli, když jsem si řekla o účet za ten nepoživatelný talíř odpadků.
Chudáci američtí turisté, co seděli ve vedlejší místnosti! Udělali by líp, kdyby si těch svých 24 dolarů raději schovali a dali si za ně něco dobrého u sebe doma. Dostali by jídlo naprosto jiné úrovně. Protože jim ale jejich průvodce nebo vychytralý personál hotelu, kde se ubytovali, poradil, že jestli chtějí autentickou českou kuchyni, mají si zajít do Kachničky, skončili tady. A až se vrátí domů, budou všem svým americkým přátelům vykládat, že jídlo v Praze je drahé a špatné.
Není divu, že zahraniční turisté se v poslední době drží od České republiky dál. Špatná pověst se šíří rychle. Z nějakého důvodu se majitelům přesto daří udržet dobré jméno restaurace dokonce i u místních. Že by to bylo těmi zažloutlými výstřižky z novin na nástěnce před vchodem, které pyšně oznamují, že v roce 1995 tady pojedl Tom Cruise s Nicole Kidmanovou? Nebo snad Čechy baví pít plzeň z třetinkových lahví po osmdesáti korunách? Jsem Slovenka, takže pro mě je to těžko říct.
Ale vážně: česká restaurace, která se pyšní svou pečenou kachnou, a nemá točené pivo? Buď je to vtip, anebo je jim v Kachničce zkrátka všechno jedno.
Kachna v Kachničce Mimochodem jedno z těch kachních jídel jsem ochutnala. Bylo to s omáčkou ze sušených švestek a slivovice (480 Kč). Nic složitého, prostě pár dušených švestek marinovaných v alkoholu, a podle toho to taky chutnalo - alkoholově a kysele. Kachna byla v pořádku, ale kůže byla shrnutá a nasáklá omáčkou, takže vypadala spíš jako mokrý hadr. Přílohu tvořily bramboráky, což nebylo nic jiného než bramborová kaše (příloha úplně jiného jídla) uplácaná do formy placiček a osmažená na mastné pánvi.
Nebyla jsem ani nijak unešená vyhlášenou atmosférou této restaurace. Možná to souviselo s tím, že mě posadili do místnosti přímo sousedící s kuchyní a záchody, takže jsem neustále sledovala pohyb číšníků, poslouchala jsem, jak tisknou účty a s řinčením vybírají příbory z příborníku. Když se otevřely dveře do kuchyně, zahlédla jsem nepořádek a špinavě vyhlížející dlažbu a zaslechla křik kuchařů.
Nezapůsobily na mě ale ani hlavní místnosti. Starožitný nábytek a fresky na stěnách sice prostorám propůjčují jakéhosi ducha starého světa, ale nějak mi do toho nezapadá studené světlo a přílišná blízkost stolů.
Vzhledem k celému tomu amatérismu mě překvapilo, jak kvalitní byla obsluha. Číšníci byli profesionální a vstřícní dokonce i k jasným turistům. Zarazila mě ale voda. Nesycenou minerální vodu nám nalili ze skleněného džbánu (pozor - za 180 Kč) a měla podezřele podobnou chuť jako ta, kterou si natočíte doma z kohoutku.
Možná to ale byla jen má představivost, vybuzená tím příšerným vepřem knedlem zelem. Stejně si ale myslím, že číšníci by do džbánů měli nalévat vodu z lahví před zraky hostů, aby nebylo pochyb o tom, že se je tady nikdo nesnaží podfouknout.
Vlastně je to ale jedno. U modré kachničky se hosté podvádějí tak jako tak. Jestli mi nevěříte, zkuste tam zajít. A pokud budete schopni obhájit jejich ceny za takové jídlo, tak prosím - klidně ten dopis napište. Jen pak neříkejte, že jsem vás nevarovala.
***
gurmánská bomba ****
překvapivě dobré ***
průměr **
nic moc *
raději se vyhnout
Recenze je nezávislá, náklady platí
výhradně redakce Lidových novin.
U modré kachničky
Nebovidská 6 Celkový dojem **
Praha 1 - Malá Strana
Tel.: 257 320 308 Jídlo *
www.umodrekachnicky.cz
Obsluha ***
Laura Baranik,
recenzentka restaurací, Atmosféra **
www.praguespoon.com
