Matyáš Zrno, pracovník Občanského institutu, nás ve svém článku Šibalův občanský zákoník (LN 9. 9.) seznámil nejen se svou zajímavou představou o tvorbě a záměru autorů úpravy vzniku manželství v návrhu nového občanského zákoníku, ale zároveň též s hlubokou neznalostí dané problematiky. Na omluvu autora zmíněného článku je třeba říct, že jak vyplývá například z veřejného prohlášení jedné nejmenované poslankyně, uvedenou neznalostí netrpí toliko on, ale mnozí další, kteří svými vystoupeními formují společenské právní vědomí. To samozřejmě podmiňuje jak obsah, tak úroveň veřejné diskuse.
Připomeňme, že panu Zrnovi vadí strohá definice manželství, tj. bez vymezení účelu - „založení rodiny a výchova dětí“; dle jeho představy by měl zákon pamatovat na svátečnost obřadu uzavření manželství (!?); případné zavedení obligatorního civilního sňatku vnímá jako návrat k totalitní úpravě; alternativní návrh s novou úpravou církevního sňatku chápe jako vytváření prostoru kupříkladu pro „satanisty nebo vyznavače striptýzového baru“.
Církevnímu obřadu nikdo nebrání Více či méně strohé definování institutu manželství považuji za problém výrazně sekundární. Překvapuje mě však, že právě pracovník Občanského institutu, u něhož bych předpokládal „preferenci občana“, volá po tom, aby byl občanům prostřednictvím zákona a ze strany státu diktován „hlavní účel manželství“ (a propos: jedná podle pana Zrna ten, kdo uzavírá manželství, aniž by chtěl či mohl mít děti, v rozporu se zákonem?).
Nebude asi rozumných pochyb o tom, že otázku uzavření manželství a jeho existenci je nutno postavit právně najisto. Z toho důvodu se v celé Evropě uznává zásada spočívající v účasti civilního úřadu na uzavírání manželství. I když náš stát zavedl v roce 1992 uzavření manželství formou civilní i církevní (avšak jen ve vztahu k některým církvím), podnítila zmíněná zásada při přípravě nového zákoníku vznik alternativního návrhu povinných civilních sňatků. Návrh byl široce diskutován na přelomu let 2000/2001 (!). Pro povinnost civilního sňatku se vyjádřila a) většina připomínkových míst, b) příslušné vládní komise a c) Legislativní rada vlády. Dne 18. 4. 2004 proto vláda (při tč. jiné vládní struktuře) schválila usnesením č. 345 věcný záměr občanského zákoníku.
Předpokládám, že z výše uvedených důvodů sleduje návrh zákoníku na prvním místě zásadu obligatorních civilních sňatků a zřejmě proto, že republikánskému ustrojení státu sluší střízlivost, staví návrh na jednoduchém a neokázalém úředním úkonu (za přítomnosti svědků, a ne bez nich, jak tvrdí Matyáš Zrno), což snad nebrání tomu, aby i tento úkon měl slavnostní ráz. Rovněž nikdo nechce bránit církevnímu obřadu: snoubenci jej budou moci absolvovat kdy a jak chtějí.
Ideologická argumentace o návratu povinně civilním sňatkem k totalitě a komunismu nemá daleko k demagogii. Již návrh rakouské ústavy z roku 1848 vypracovaný kroměřížským sněmem počítal s výlučností civilních sňatků. Poslanci Palacký a Rieger byli bez dalšího pro. Shodnou myšlenku sledoval též návrh československého občanského zákoníku z roku 1937, tj. vzniklý nepochybně v demokratických poměrech. Povinně civilní sňatky jsou zakotveny v právních řádech takových států, jako je Německo, Rakousko, Francie, Švýcarsko, Belgie nebo Nizozemsko.
Stejné právo má každý věřící Samozřejmě chápu, že otázka zrušení konstitutivních účinků církevních sňatků je otázkou veskrze citlivou, a to právě v reflexi na nedávnou (a nedořešenou) minulost. Zastánci církevních sňatků se světskými účinky se dovolávají svobody víry a ústavního práva tuto projevovat i náboženskými úkony. Budiž, ale stejné právo musí mít každý věřící, nejen ten, kdo náleží k privilegované entitě (nebo chceme čekat na ústavní stížnosti muslimů, buddhistů či jehovistů?). Proto, dle mého odhadu, byla zákonná osnova variantně doplněna návrhem, jenž se na jedné straně staví vstřícně k nabytým právům věřících (a tato neruší), na druhé odstraňuje nerovnost mezi věřícími a respektuje rovnost občanů v jejich důstojnosti.
Kritici vystupující z pozice rázných zastánců práv občana paradoxně přehlíží článek 2/1 Listiny základních práv a svobod , tj. zákaz vázanosti státu na výlučné náboženské vyznání. Jinak řečeno rozhodovat o tom, které náboženství má větší punc legitimity, je nelegitimní. Jedním dechem je však třeba zároveň připomenout, že existuje zákon o církvích, který mj. zakazuje ty, jejichž činnost je utajená nebo ohrožuje práva, svobody a rovnoprávnost jiných, resp. ohrožuje-li stát v jeho existenci či demokratických základech. V tom tkví stručná odpověď na ironicky vznesené obavy ze satanistů a podobných seskupení.
O autorovi| Vladimír Jirousek, advokát a předseda České advokátní komory
