Galerii Smečky a dvojici vydavatelů Arbor Vitae a Gallery se podařil kapitální úlovek, když výstavou a knihou poprvé skutečně reprezentativně připomněli tvorbu umělkyně Kateřiny Černé. Značná část tvorby této dnes již třiasedmdesátileté a stále aktivní dámy patří do sféry koláže a asambláže, což je právě doména pražské galerie sídlící jen několik kroků od Václavského náměstí.
Zařadit ovšem Černou „jen“ mezi tvůrce koláží by bylo velmi zjednodušující. Autorka vyzkoušela celou řadu tvůrčích postupů a materiálů a intuitivně absorbuje i různé výtvarné styly, aniž by její díla ztrácela jakousi prvotní nevinnost a prostotu. Nalezneme vliv Gustava Klimta, Paříží načichlý poetismus výtvarníků z Devětsilu v čele s Adolfem Hoffmeisterem, Rousseaua i Váchala. Její tvorba bývá označována za naivní umění, ovšem, jak upozorňuje již Josef Kroutvor v roce 1976, „je to jistě léčka autora, malý žert“. Ve svých raných obrazech, malovaných během studií na AVU, prokazuje znalost víceméně realistické techniky se sklonem k expresi. Mnohem více ji však láká poloha dětského zjednodušení výrazu.
Východisko z dětské tvorby (Černá se dlouho živila jako učitelka na Lidové škole umění) a dívčí sny jako z červené knihovny zaujaly poměrně brzy ústřední místo. Měla v tom štěstí na chápající okolí, byl v tom i úděl solitéra. Když ještě na škole vytvořila s pomocí látkových ústřižků a staniolu v roce 1962 hravou vizi Jaro v Paříži, profesor Rada jí osobně pogratuloval, což byl prý nevídaný jev. Profesor Souček, který byl na škole jejím uměleckým patronem, sice doporučil, aby název díla změnila na Jaro v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, ale měl dostatek tolerance k tomu, aby akceptoval autorčino odmítnutí.
Další linie tvorby Kateřiny Černé se odvíjejí v tvorbě panenek či autorských knih, sešitů obvykle o jednom či několika málo exemplářích, v nichž líčí osudy vlastní nebo svého alter ega, osudem zmítané dívky Madlenky. Černá je totiž vypravěčkou stejně jako vizuální umělkyní. Byť jsou to mikropříběhy, osobní mytologie a vzpomínky na silné rodinné vazby, zdánlivé obyčejnosti, vtáhnou vás kudrlinky jejího psacího písma do intimní sféry dívčích deníků a zanechají vás okouzlené a toužící po dalším. Ty skutečné deníky ovšem zůstanou veřejnosti skryty, ironicky převázané růžovou stuhou ve vitríně aktuální výstavy.
Přimlouvám se za připomenutí dalších „bytostí odjinud“, například Aleny Dostálové, jejíž volná tvorba je v něčem této výstavě blízká. Do té doby stáčím znovu pohled do precizní monografie Kateřina Černá a cítím se zvláštně, korálkově unešen.
Kateřina Černá: Něco starého, něco nového, něco bílého, něco modrého, něco vypůjčeného
Galerie Smečky, Praha 20. 10. - 20. 11. 2010
Naďa Řeháková: Kateřina Černá
Vydaly Gallery a Arbor Vitae, 2010. 215 s. 1317 Kč
O autorovi| IVAN ADAMOVIČ, Autor je kulturní kritik
