I dobytek si musí občas protáhnout kosti na neokoukané pastvině, a tak se obyvatelé Chlívku na sklonku zimy vydali na soby a Sámy do Laponska. Neumrzli, díky Bohu a téměř dvou kilům peří od Martina Kamaráda. Svéráz života daleko za polárním kruhem nepatří ani do tak bizarní rubriky, jako je tento podčárník, přesto se odvážíme dvě věci připomenout. Nejprve osobitou norskou hospodářskou politiku, poté strasti návratu do starých řek.
Norsko je zemí, kterou statistici neradi používají pro svá srovnání. Je v tolika ohledech výjimečná, že nabourává veškeré představy o správné správě.
Norsko je – po kolapsu Islandu – momentálně nejdražší zemí v Evropě, ne-li na celém světě. Za maličký bochník chleba dáte v přepočtu téměř stokorunu, takže i reportéři Financial Times píší o předražené zemi, vedle níž je i Londýn (!) levný.
Norsko bylo v sedmdesátých letech proslulé extrémně vysokými daněmi, ale to už zhruba dvacet let neplatí. Zahraničněpoliticky ji naopak soukromě považujeme za malý ráj: Norové jsou členy NATO, ale zároveň v referendu dvakrát odmítli členství v EU. Co nám však vůbec nejde do hlavy: jak to, že vysoké daně spolu s rozsáhlými dávkami nepřivedly Norsko na mizinu?
Chtělo by se to svést na plyn, kteří Norové těží a který je – podobně jako v Rusku nebo Kuvajtu – do značné míry zdrojem jejich bohatství, jenže ouha! Veškeré zisky z těžby směřují do zvláštního fondu jménem Statens pensjonsfond utland, do nějž žádná vláda nesmí sahat a který ani nesmí nakupovat norské akcie či dluhopisy. Zisky z ropy a zejména plynu tak ani přímo (rozpouštěním v rozpočtu), ani nepřímo (nakupováním dluhopisů) nemají na norské bohatství žádný vliv! Jak to, že se jim žije báječně a v poměru HDP na hlavu jsou dokonce čtvrtí nejbohatší na světě?
Jak to ti zatrolenci dělají, to ať nám někdo vysvětlí. Rybolov a vodní elektrárny ještě žádnou zemi k bohatství nepřivedly.
Návrat z výběhu do domácího Chlívku bývá obtížný téměř pokaždé, ale tentokráte to bolelo trojnásob. Nejprve člověk zjistí, že i v solidních novinách věří, že Ústavní soud by měl politiky vychovávat (!), a ani si přitom nevzpomenou, že současný soudce Pavel Rychetský ještě coby místopředseda vlády Miloše Zemana i Vladimíra Špidly nálezy Ústavního soudu okázale ignoroval, respektive pomáhal obcházet.
Z kozla Rychetského se tak stal napřed zahradník, poté i nejvyšší moralizátor jak politiků (je mu z nich špatně), tak i kolegů ústavních soudců (pochybuje o jejich nezávislosti). Drzé čelo lepší než poplužní dvůr!
Literatura s oblibou popisuje, jak nejtěžší zkoušky pro hrdiny přicházejí až po návratu domů: od Odyssea po Froda. Leč i nehrdinové mohou potvrdit, že návraty bývají často bolestné.
Paušalizace jsou hloupé, proto nefandíme ani tezím o čisté Skandinávii a špinavé Mitteleuropě. Ale pokud po příjezdu z bělostného severu narazíte na občany, kteří vysypou popelník z okna kanclu na člověka spořádaně kráčejícího po chodníku, je vám ouvej.
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ, redaktor LN
