Jako jeden z mála západních antropologů se dostal na území bývalého SSSR, aby poznal obyvatele Dálného severu. Shodou náhod se tak Piers Vitebsky stal přímým svědkem kolapsu SSSR. I když to z historického hlediska nebyl až tak významná událost, jak dnes sám říká. Z jeho pozorování vznikla kniha Sobí lidé, která nyní vychází i v češtině.
* LN Proč jste se rozhodl stát antropologem?
Na střední škole a na univerzitě jsem se učil řecky a latinsky. Asi jsem byl jeden z posledních lidí v Anglii, kterým se dostalo vzdělání gentlemana viktoriánské éry. Učil jsem se například překládat Shakespeara do Euripidovy řečtiny. Velmi užitečné dovednosti.
* LN Pro antropologa?
Ano, v mém případě se to ukázalo jako neobyčejně dobrá příprava pro porozumění textu šamanských rituálů v cizích jazycích. To bylo jediné, co mě škola naučila: schopnost číst v cizím jazyce.
* LN Jinak vás neovlivnila?
Ještě jsem si díky svému vzdělání zamiloval staré Řeky. A chtěl jsem vědět, jaký měli život. Poznat, jaké to bylo modlit se k jejich bohům a vidět svět jako oni. Tak jsem se stal antropologem.
* LN Není terénní antropologie spíše pro dobrodruhy než filology?
Když dobrodruzi vyrazí na cesty, po návratu pak obvykle vypráví svoje příběhy. My máme vyprávět příběhy jiných. Takže ne, není. Důležitější než dobrodružná povaha je podle mě smysl pro humor.
* LN První část své odborné kariéry jste ovšem nestrávil v žádné zemi bývalého antického světa, ale v Indii. Proč?
Protože mě zajímaly šamanské rituály. Indický kmen Sora je provozuje ve velmi zvláštní podobě. Navazují při nich kontakt s mrtvými a vedou s nimi dlouhé a emocionálně vypjaté dialogy. Strávil jsem mezi nimi několik let, abych pochopil, co se při těchto rituálech vlastně děje. A když jsem se do šamanismu pustil, pozdější přesun na Sibiř byl logický. To je klasická oblast zkoumání šamanských rituálů.
* LN Takže jste nevstoupil na nepopsanou půdu jako v Indii?
To zase ne. Sibiř byla pro západní antropology v podstatě neznámou oblastí. Jezdili tam jenom antropologové z východních zemí. Ati velkou část toho, co by nás zajímalo, nemohli publikovat. Západní výzkum sibiřských etnik na tom byl tedy v zásadě podobně jako východní odborníci na exotické země.
* LN Jak to myslíte?
Neměli jsme přístup k předmětu svého zájmu. Jedna z ruských specialistek na jihovýchodní Asii mi řekla: Víte, já nejsem etnografka, já jsem ve skutečnosti hvězdářka. Studuji Indonésii dalekohledem. Nikdy tam nebyla, stejně jako nikdo ze západních antropologů nebyl na Sibiři.
* LN Doufal jste, že budete první?
Abych přiznal, to úplně ne. Několik západních antropologů se na místo poprvé dostalo v 80. letech. Ovšem jen nakrátko a pod přísným dohledem. Já jsem zkusil získat si delší povolení k pobytu. Bylo to velmi obtížné, strávil jsem měsíce čekáním na povolení, ale povedlo se. A když se to poprvé podařilo, začal jsem se vracet. S kolapsem Sovětského svazu se pak situace v přístupu začala samozřejmě výrazně zjednodušovat. Nakonec jsem dostal úkol vybudovat v Anglii první centrum sibiřských studií. V té době neexistovalo v žádné západoevropské zemi.
* LN Proti pobytu v indických tropech pro vás musela být Sibiř velká změna…
Je to neskutečný rozdíl. Především zima je náročná. Poprvé jsem byl přímo vyděšený. Ale mí hostitelé se o mě skvěle starali. Získal jsem s nimi pocit naprostého bezpečí. Časem jsem se dokonce naučil ocenit nádheru sibiřské zimy. Nejde jenom o přírodu a krajinu. Svojí krásu má i pocit, který máte, když vám do nosu a úst pronikne ostře ledový vzduch. V teplejším podnebí nikdy nic podobného nemůžete zažít.
* LN A když jste na místo přijel, co vás tam čekalo? Pozůstatky kulturní genocidy nebo antropologické žně?
Bylo to mnohem složitější. Sovětské snahy na Sibiři byly alespoň zčásti velmi dobře míněné. Po skončení občanské války si uvědomili, že mají na starosti spoustu podle jejich názoru maličkých a primitivních kmenů. Cítili morální a občanskou povinnost přinést jim civilizace. Ovšem kmeny, které se nechtěly nechat civilizovat, museli potrestat. I když způsob uplatňování této myšlenky nebyl vždy v průběhu existence SSSR stejný, zůstala stále základem sovětské politiky. V každém případě už jsem nenašel téměř žádné šamany, proti těm měl režim trvale nasazeno jako proti představitelům reakce.
* LN Tím myslíte, že se přístup administrativy v různých dobách výrazně lišil?
Ano. Na začátku, ve 20. letech, byl poměrně mírný. Kromě toho, že to bylo období mírnější represe v celém Rusku, navíc ještě žila generace starých etnografů, kteří na Sibiři působili před revolucí. Tehdy se hovořilo skutečně o pomoci původním národům. Ve 30. letech se ovzduší změnilo a politika přiostřila. Došlo například ke kolektivizaci sobů, a to podle šablony z evropské části Ruska. Z pohledu Sovětů byli všichni chovatelé sobů kulaci, a tím pádem pronásledovaní.
* LN Kulaci?
Ano, pastevecké rodiny vlastnily spoustu hospodářských zvířat. Potřebovali je, protože se s nimi během celého roku stěhují po svých pastvinách. Ujdou stovky nebo tisíce kilometrů a k přepravě materiálu potřebují spoustu zvířat. A musí mít také dostatečně velké chovné stádo. Z pohledu byrokratů to bylo jasné: Máš 50 sobů, jsi kulak. Během několika let poklesly počty sobů na polovinu. Lidé je radši jedli, než by je vydali. Původní úrovně dosáhlo jejich množství až v 60. letech, kdy se z chovu sobů stal velkoprůmysl. V té době existovala symbióza mezi ruskými obyvateli průmyslových měst na Sibiři a domorodými obyvateli.
* LN Rusové jedli ve velkém sobí maso?
Ano, je dobré a oblíbené. Na konci 80. let, kdy jsem do oblasti přijel, byly chovy sobů změněny v úspěšné velkovýrobny, které prodávaly maso do sibiřských měst plných Rusů – nebo spíše obyvatel ze všech koutů Sovětského svazu. A ti potřebovali maso. Ale tohle soužití už skončilo.
* LN Byl jste na místě od poslední návštěvy popsané v knize, která se odehrála zhruba před čtyřmi lety? Změnilo se něco?
Je to zvláštní, ale jako by se nic nezměnilo. Na přelomu 80. a 90. let všichni mluvili o ohromných změnách. Jak chovatelé sobů vezmou ekonomický život přímo do svých rukou. Teď se zdá, že o žádný velký historický mezník nešlo. Velké změny přišly ve 20. a 30. letech, kdy Sověti začali přebírat přímou vládu nad územím, a v 60. letech, kdy dokončili kolektivizaci. Ale ne s koncem Sovětského svazu.
* LN Nic se nezměnilo? Kniha končí ukázkou šamanského rituálu obyvatelům vesnice, kteří nikdy žádný neviděli? Nedošlo alespoň v tomto ohledu k nějakému „obrození“?
Ano, na začátku 90. let. V Jakutské republice byl dokonce šamanismus nějakou dobu uznávaným oficiálním náboženstvím. Podle mého názoru to bylo spojeno především s etnickým nacionalismem, a to nejen kulturním, ale také politickým. Jakutská republika je území velikosti Indie, kde se vytěží čtvrtina světové produkce diamantů. A tak se podle mě i kvůli autonomii vlády nad nerostným bohatstvím mluvilo o návratu k místním asijským kulturám. Ale toto hnutí bylo především záležitostí intelektuálů a společenské elity ve městech. Mezi lovci a chovateli sobů nikdy žádnou podporu nezískalo. A na přelomu tisíciletí vlna zájmu o šamanismus definitivně opadla.
***
Osobnost Piers Vitebsky
Narodil se v roce 1949. Vystudoval klasické jazyky v Cambridgi a antropologii v Oxfordu. Mluví a píše šesti jazyky, několik dalších ovládá částečně. Je jedním z mála západních odborníků na jazyky indické domorodé skupiny Sora. Mezi příslušníky této jazykové skupiny zahájil v 70. letech svůj dlouhodobý výzkum šamanských rituálů, jejich významu i formy. V roce 1986 se stal vedoucím sociálněvědní sekce Scottova ústavu pro výzkum polárních oblastí při univerzitě v Cambridgi. Patří mezi velké popularizátory antropologie, kniha Sobí lidé se dočkala až nečekaného obchodního úspěchu a získala i několik ocenění (např. Kiriyama Prize v roce 2006). Vitebsky se také významně podílel na natáčení několika televizních dokumentů z prostředí sibiřských domorodých pastevců sobů. V Praze přednášel minulý měsíc k výročí významného českého antropologa Ladislava Holého na na pozvání České Asociace pro Sociální Antropologii (CASA).
