Pozoruhodný rozhovor s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským přineslo sobotní Právo. Text s nadpisem Stát prachsprostě ukradl peníze na důchody a teď naříká přináší nadměrný díl zjevných i skrytých sdělení.
To explicitní: Rychetský vysvětluje, proč si v opravdu mezních případech Ústavní soud vyhrazuje právo vyslovit se k penzím i daním, vykládá některým právním „expertům“ rozdíl mezi zdravotním a sociálním pojištěním.
A teď pár nenápadných detailů. První: Sám předseda soudu určil datum i čas zveřejnění nálezu úmyslně na chvíli, „kdy jsem pevně doufal, že si toho nikdo ani nevšimne“, snad jen „pár odborníků na ministerstvu práce a sociálních věcí“. Druhý: Ačkoli soud zrušil obě „redukční hranice“ (fígl, kterým stát zkrouhává důchody většiny z nás a dělá z mnohých plátců staré žebráky), Rychetský tvrdí, že se nález týká „pěti, možná osmi tisíc lidí“. Jak to pan předseda myslí? Vysvětlení najdeme v citaci třetí: „V každé zavedené demokracii je považováno ocenění soudce přiměřeným platem nejen po dobu funkce, ale i po jejím skončení, za její součást.“ Všimněme si důležitého „i po jejím skončení“.
Detaily se skládají v poměrně komplexní celek. Republika má právě teď 3079 soudců, dalších pár tisíc vysokopříjmových zaměstnanců lze snadno dohledat na „staťáku“... Rychetského „pět až osm tisíc lidí“ náhle nabývá netušeného významu.
Dojem, který má člověk ze špiček naší justice, se po čtení Rychetského výroků mění ve velké podezření: Ve zmíněném nálezu nešlo o ústavu a listinu, ale o cosi jiného. Měli ten nález nazvat po pravdě: Soudci sobě.
