Teplice už připomínají východoněmecké poměry o měsíc dříve: demonstrujeli tisíc obyvatel padesátitisícového města, to už není „hlouček disidentů“, ale dvě procenta populace. Jako 25 tisíc Pražanů. Apřijmeli jejich delegaci zástupce státní správy, už se to podobá dialogu. Tedy ne že by takový „dialog“ komunisty rehabilitoval, ale svědčí o tom, že berou situaci vážně.
V Praze nebere situaci vážně nikdo kompetentní – alespoň nikdo takový, jehož hlas by pronikl na veřejnost. Šéf pražských komunistů Miroslav Štěpán se zaklíná Moskvou: „Bez ÚV KSSS by nebylo přestavby v žádné ze socialistických zemí.“ Má pravdu, ale koho to ještě zajímá. Jako by už sám nevěděl, že celému ÚV KSSS je osud Jakešovy party dávno ukradený.
Špičky KSČ žijí ve virtuálním světě, který už nemá oporu v SSSR ani v žádné sousední zemi. Štěpán tak jako možná poslední komunista ve střední Evropě spílá západním ideodiverzním centrálám a dovolává se stmelení strany.
Ale jedno mu přiznejme. Když 13. 11. řekl, že nositeli revolučního odkazu 17. listopadu budou právě studenti, ukázal se jako lepší prorok než domácí disent i americká CIA. Že by cosi tušil? Ale kdež, myslel tím studenty – komunisty.
Slovníček
Miroslav Kusý – marxistický filozof, hlavní ideolog „pražského jara“ na Slovensku, od roku 1970 přední slovenský disident Hana Ponická – překladatelka, spisovatelka, signatářka Charty 77 Anton Selecký – katolický aktivista Vladimír Maňák – lékař a publicista pobuřování „bratislavské pětky“ (ke čtyřem zmíněným patřil ještě Ján Čarnogurský) spočívalo ve výzvě k manifestaci na výročí srpnové okupace Československa
