V posledních dnech se na stránkách českých deníků znovu rozvinula polemika o úloze vysokých škol v demokratické společnosti a tržní ekonomice. Jádrem této polemiky se stal střet mezi zastánci komercionalizace a veřejného charakteru vysokých škol. Podstatou sporu je, zda mají v řízení vysokých škol získat větší pravomoc soukromí vlastníci (investoři) nebo zda ponechat veškerou moc v rukách státu a akademické samosprávy. V jemnější podobě se spor týká otázky, zda je možné v rámci vysokých škol uplatňovat metody financování a manažerského řízení běžné pro komerční sektor a hodnotit výsledky vědeckého výzkumu z hlediska využitelnosti pro praxi.
Čtenářům, kteří se běžně nepohybují v oblasti školství, přitom možná uniklo, že spor o charakter českého vysokého školství vyžaduje v současnosti dvojí odpověď – jednu pro veřejné vysoké školy a druhou pro školy soukromé. Za posledních deset let se totiž sektor soukromých vysokých škol v České republice rozvinul natolik, že lze porovnávat přínos a úskalí obou forem vysokého školství a s nimi spojené akademické kultury.
Spolek hasnoucích entuziastů Hlavním úskalím veřejných vysokých škol v České republice je jejich tristní finanční situace. I když tato situace má více příčin (absence školného a funkční grantové politiky, nehospodárnost univerzitní administrativy apod.), základním problémem zůstává celkový objem prostředků ze strany státu a zejména způsob jeho rozdělování. Pro pořádek, běžný plat odborného asistenta s doktorským titulem, bohatou publikační a zahraniční praxí je 16 tisíc korun hrubého! To v praxi znamená, že se veřejné vysoké školství stává spolkem hasnoucích entuziastů a v horším případě stárnoucích vědeckých nul (jak se vyjádřil můj známý, zasloužilý docent Karlovy Univerzity). Absence manažerské efektivity a všudypřítomné byrokracie stav ještě zhoršuje.
Situace soukromých vysokých škol je v určitém smyslu stejně problematická. Financí ze školného a soukromých zdrojů je sice dost, běžní učitelé mají platy o několik tisíc vyšší. Většina soukromých škol se pokouší rozvíjet i samostatný výzkum a nezaměřuje se pouze na zisk, jak někdy tvrdí jejich oponenti. Problém těchto škol však leží jinde – ve výrazném okleštění akademické samosprávy a akademických svobod. Jak jinak hodnotit situace, kdy ekonomický ředitel vysoké školy, sám bez bakalářského titulu, rozhoduje do nejmenších podrobností o změnách ve studijním programu a o výuce jednotlivých pedagogů? Kdy rektor s profesorským titulem za ekonomii ze Sovětského svazu nazývá mladé vedoucí kateder se západními diplomy „nedocenty“ a brání jim ve výkonu jakýchkoliv pravomocí nad jejich oblastí výuky? Kdy si rektorka a současně předsedkyně správní rady přivlastní projekt mladého vývojáře a pravomoci i finanční odměny přerozdělí ve prospěch sebe a svých oblíbenců?
Otevřenost řízení a finanční efektivita Veřejné i soukromé vysoké školy v našich podmínkách postrádají především to nejzákladnější – demokratickou kulturu evropské a světové univerzity. Tato kultura se na jedné straně vyznačuje otevřeností řízení, komunikace a přístupu k odpovědným funkcím za férové rovnosti příležitostí a na druhé straně manažerskou a finanční efektivitou spojenou s propracovaným systémem sponzorů, nadací, grantů, mezinárodních projektů a vazeb na firemní praxi. Jistě, i západní univerzity jsou v současnosti pod sílícím tlakem technologických inovací, celoživotního vzdělávání a rozptýlené mentality spotřebitele. Efektivní finanční politika jim však nebrání v zachování značné míry autonomie výuky, vědeckého bádání a akademické samosprávy. Zvláště to platí o Británii a Spojených státech.
České vysoké školy, veřejné i soukromé, však trpí vysokou mírou finanční nestability, ale současně i direktivního řízení a byrokratické zatuchlosti postkomunistického typu. Jak je to možné a kdy se tato situace změní? Pomůže změna vysokoškolského zákona, zpřísnění podmínek akreditace vysokých škol? Plány vlády na propojení výzkumu s praxí?
Prozatím se spokojme alespoň se slušným a inovačně naladěným vedením některých vysokých škol a širokým zapojením do projektů EU. Chudoba ani manažerský dril kvalitu do školství nepřinesou.
O autorovi| Vojtěch Mašek, autor pracoval jako pedagog na soukromých a veřejných vysokých školách v ČR
