Do května příštího roku je naplánováno ještě šest večerů; další program věnovaný Havlově rané tvorbě se koná 24. října a cyklus by měly zakončit ukázky z dramatikovy nové hry Odcházení - pokud zastupující agentura k této akci svolí, protože se koná před premiérou v Divadle na Vinohradech. Spiklence Václav Havel krátce po jejich napsání v roce 1971 zavrhl a nyní je konečně s definitivní platností vzal na milost. „Hru jsem napsal začátkem sedmdesátých let, neměl jsem ji moc rád a do jisté míry i vyřadil ze svého díla. Byla to doba, kdy se po roce 1968 vše změnilo a poměry byly velmi tvrdé, cítil jsem, že bych měl začít psát jinak, ale ještě jsem nevěděl jak. Hru jsem pořád přepisoval, až se z ní stalo takové vysušené kuřátko,“ uvedl dramatik na začátku večera. Poznamenal také, že světová premiéra Spiklenců se uskutečnila v roce 1974 v Baden-Badenu. Postupně však prý začal apartheid, jemuž hru podrobil, rušit, přispělo k tomu prý i první české uvedení v roce 1992. Postaral se o něj Andrej Krob na Zábradlí se souborem svého Divadla Na tahu a několika profesionálními herci.
Ve Spiklencích se pochopitelně odrážejí události roku 1968. V této absurdní komedii, která se odehrává v nejmenované latinskoamerické zemi, se skupina spiklenců tak dlouho snaží zachránit mladou a křehkou demokracii své vlasti, až se uchýlí k dalšímu puči a navrátí moc svrženému diktátorovi. Havlův vynalézavý mechanismus hry, založený na spřádání intrik všech se všemi, se opět ukázal jako velice nadčasový, zábavný a krásně aplikovatelný i na současnou politickou situaci.
Nového uvedení se ujal Tomáš Töpfer, jeho dílem je i obsazení, které tvořili pražští herci. Na první pohled nesourodá skupina se ukázala jako výtečně sehraná sestava. Herecké typy pro jednotlivé postavy byly výborně zvolené a Havlův text zazněl v mnohosti svých významů, ve svém typickém humoru, čerpajícím z přesných postřehů, absurdit a banalit života. Scénické čtení ve správném rozložení a s příslušnými akcenty je jedna z forem, kdy se Havlovými texty lze potěšit v „čisté formě“, bez přídavků, i když nelze zavrhovat inteligentní a nápaditý přínos režie.
Töpfer z pochopitelných důvodů hru představil bez škrtů, nastudování mělo až jakýsi neuchopitelný plastický reliéf, nepostrádalo atmosféru a napětí. Nikdo zde neplacíroval nápady za každou cenu a těch pár oživení bylo doslova kouzelných - od chlebíčkové kreace cenzora Arama (Petr Rychlý) přes lulku státního prokurátora Dykla (Jiří Bartoška) až po „erotické hrátky s bičíkem“ Mohera (Marek Vašut) a Helgy (Eliška Balzerová). Skupinku výše zmíněných spiklenců, hlavních aktérů děje, doplňoval ještě dotčeně natvrdlý major Ofir Jiřího Lábuse a nebezpečná domácí puťka Edith (Dagmar Havlová). Dobře fungovalo i kvílení zatčeného Steina (Daniel Rous), rozkošně rozpracovaný byl naivně laskavý naturel ministerského předsedy v podání Ladislava Trojana, zejména jeho „výstup s kočkou v košíku“. Všem se také podařilo postupně vytvořit propletenec pozoruhodných vztahů a intrik a manipulací, které se živily nenápadnými, ale výmluvnými hereckými prostředky - změnou hlasu, významnými pohledy, gesty a mimikou celkově. Možná by stálo za to, uvažovat o tom, zda takové Spiklence neuvést víckrát.
