Svůj poslední diář bych ráda uvedla krátkým vysvětlením. Lidé, kteří mi v posledních týdnech volají do kanceláře, se dozvídají, že jsem dala výpověď. Když se tedy řekne „bé“, musí zaznít také „á“.
Počátkem března se staronové vedení Sdružení obrany spotřebitelů rozhodlo, aniž by mi sdělilo jeden jediný důvod, že již nejsem hodna mluvit na veřejnosti jménem SOS. Tiskovým mluvčím jmenovalo hodinu předtím někoho jiného.
Každé vedení má na takový postup samozřejmě právo. Každé nové koště navíc dobře mete, zvlášť je-li vyztuženo starými štětinami. Stejně tak mám i já právo vyhodnotit takové jednání po sedmi letech práce vždy kladně hodnocené jako nefér postup a odejít.
To jen na vysvětlenou s dodatkem, že prostě někdy stojí člověk v cestě ambicím někoho jiného. Když se tak ohlížím za těmi sedmi lety, jasně si uvědomuji, že jsem během nich zažila výraznou změnu na nazírání i uvědomování si spotřebitelských práv u nás.
Začínala jsem v roce 2002 v okamžiku, kdy se do povědomí veřejnosti teprve probojovávala připravovaná novela občanského zákoníku. Dvouletá záruční doba strašila mnohé podnikatele ve snech i bdění. Považovali ji za prostředek, díky němuž spotřebitelé dostanou šanci změnit jejich provozovny v „půjčovny“ obuvi, textilu či jiného zboží. Nestalo se tak, byť nevylučuji, že se o to někteří spotřebitelé někdy nepokoušeli. Nakonec se ale systém zaběhl a sotva nás napadne, že by fungoval jinak.
V průběhu oněch let však spotřebitelé zjišťovali, že mají i další práva - například na informace o použitých materiálech při nákupu bot a koženého zboží vůbec, právo na to, že při odmítnuté reklamaci ještě není vše ztraceno a mohou využít mimosoudní řešení sporu. Zjistili a zapamatovali si, že je někdy prodavači balamutí, když tvrdí, že při několikrát opakované vadě mají právo jenom na opravu, že při neodstranitelné vadě nesmí požadovat peníze zpět a podobně.
Obrovský posun nastal při nákupech potravin. Mnozí lidé se naučili kontrolovat účtenky po odchodu od poklady (a mnohdy zjistili, že účtované ceny nesouhlasí s tím, co bylo inzerováno jako zboží v „akci“). Hlavně však objevili kouzlo informace o složení potravin. Osvěta v oblasti sýrů-nesýrů, čokolády-nečokolády, jogurtů se škroby či želatinou, špekáčků či jiných uzenin, které se tak odlišovaly od toho, co jsme byli zvyklí jíst To vše a spousta dalšího bylo pro mnohé spotřebitele objevem, ne vždy radostným, ale zcela jistě inspirujícím k tomu, že se naučili hledat informace. Mnozí už vědí, že když se něco na trhu jmenuje čaj, neznamená to, že výrobek obsahuje čajové lístky, že párek nemusí být z -masa, že tmavý rohlík bývá dobarvován různě... Že pojem gulášová polévka není totožný s chápáním polévky s masem, jak by se domníval každý normálně smýšlející našinec.
Problémy jako bezpečnost hraček jsou kapitolou samou pro sebe, protože - byť hračky kupují rodiče - ohrožují naprosto bezbranné spotřebitele. Zkušenosti dětí jsou přece, zcela samozřejmě, nulové. Mnohé maminky a tátové se naučili pod vlivem zarážejících příkladů dávat přednost českým hračkám. Při jejich výběru se více zamýšlejí nad rizikem, na jaké prvočinitele dokáže jejich potomek hračku rozložit a případně si tím ublížit.
Další ohroženou skupinou, která byla a je velmi důvěřivá a značně bezbranná na trhu, zůstávají senioři. Jejich chuť jezdit na předváděcí zájezdy a naivní nadšení pro nabízené výrobky a „dárky“ s jejich koupí spojené jsou snad nekonečné. Přesto už mnozí pod vlivem osvěty i vlastních neblahých zkušeností chápou, že není všecko zlato, co se ve svitu slibů prodávajících třpytí.
Pokud jsem svými články a vystoupeními za oněch sedm let alespoň trochu přispěla k posílení spotřebitelských znalostí a sebevědomí, jsem přesvědčena, že to vůbec není málo. Byla to úžasná kapitola mého života a jsem za ni ráda. Se svým oblíbeným heslem Co tě nezabije, to tě posílí! jdu dál.
