Každý mistr maže klistr, to je slogan posledních dní. Zvlášť když se teploty mění divokými skoky. Teprve pak se ukáže, kdo umí, ale taky kdo má jaké lyže a kdo umí namazat. Jako když sprintoval Razým. Ráno mu jely lyže jako po másle, v poledne jako po škváře. Abych tu ale nemistroval, protože nejsem mistr. Za léta lyžování se alchymie „mázy“ posunula do mně nepochopitelných tajností a fint. Když jsem dostal první lyže, bylo mi deset a byly to sjezdovky. Měly samozřejmě dřevěnou skluznici a byly bez hran. Zato s vázáním kandahár. Dostal jsem je k Vánocům, ale ten rok se jako na potvoru globálně oteplilo a pršelo, jen se lilo.
Dva roky před tím byla zase doba ledová - v Praze minus třiatřicet a uhelné prázdniny. Na ty vzpomínám s láskou. Jestlipak jsou uhelky ještě teď? Ovšem v lednu po oněch Vánocích se náhle ochladilo, napadl sníh a já si mohl nové lyže vyzkoušet. Na zahradě jsem je připnul na boty, a ajta, na lyžích byly zespodu nalepeny buchty sněhu. Otec mě totiž neinstruoval, že je třeba skluznici namazat nějakým voskem. Kamarádi poradili - vole, na to ti stačí svíčka, jen ji rozetřít. Byla to hrozná dřina, tak jsem koupil lak a skluznici nalakoval. A jezdilo to z kopce jako ďábel. Ale omlátil jsem se, a jak říkal Suvorov, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Dovolím si parafrázovat Cimrmana. Když se ptal plukovník Radetzki Alexandra Suvorova, co je v taktice nejdůležitější, Suvorov odvětil - přesila!
O autorovi| Richard Tesařík hudebník a herec
