Petr Zídek natřel Týden. Jeho reportéři prý skandalizovali bývalé estébáky. Nebyly to žádné bestie, které sloužily ďáblovi, nýbrž lidé jako my ostatní. Z jeho textu plyne, že StB nebyla zločinecká organizace, tak silné výrazy nebere. Taky se mu nelíbí, když Týden zobrazí Miloše Jakeše s čapkou a rolničkami, vždyť to je zesměšnění!
Jeho článek Jak nepsat o Státní bezpečnosti (LN 9. 12.) lze pochopit jen jedním způsobem: StB byla organizace jako každá jiná, její zaměstnanci se nijak významně nelišili od tehdejšího okolí a Jakeš nepůsobil se svými bojlery-brojlery směšně.
Tak do toho. Byla StB skutečně tak normální? Nejsem historik, zato však pamětník. Tajná komunistická policie byla bestiální. Pronásledovala občany, kteří se ničím neprovinili, byli jen o něco svobodnější než tehdejší okolní šedá zóna. Setkat se u výslechu s vyšetřovatelem StB byl zážitek za všecky drobné. Od první vteřiny neměl zadržený žádná práva a bylo mu trvale vyhrožováno: ztrátou zaměstnání (což třeba na topiče moc nezabíralo), ničením manželky, dětí, rodičů, kriminálem (to už zabíralo lépe). Některé zadržené estébáci, ti beránci, bili.
Tato „normální“, „nebestiální“, „bezpečnostní“ složka komunistické státní moci mi bez soudu a bez důvodu zabila oba dědečky. Bylo to v době, kdy jsem ještě nežil, ale na její kráse to nic nepřidá.
Snad ani není nutno připomínat, že revoluce byla sametová právě na estébáky. Zatímco jejich oběti – agenti StB byli často obětmi – byly veřejně potrestány, vyšetřovatelé a všelijací další „pracovníci“ StB si žili a žijí v klidu. Dodnes nejsou ochotni cokoli vysvětlit, jak vyplývá z četných pokusů různých reportérů.
Lze estébáky „skandalizovat“? Jistě. Kdyby o nich byly šířeny nepravdy. Nic takového však reportéři Týdne nedělali. Chtěli jen vědět, jak dnes vypadají ženy a muži, kteří dříve představovali občany (soudruhy) s výsostným postavením a s mimořádnou mocí nad životy jiných. Kteří si nechali platit za pronásledování a ničení spoluobčanů.
Pravda je, že Jakeš vlastně nebyl směšný. Nebyl to šašek, to on měl pod sebou StB. Ani jeho bývalé postavení a odpovědnost za svinstva, která jeho aparát prováděl, však nebrání tomu, aby člověk jeho IQ nemohl (nesměl) obdivovat po svém. Třeba výtvarně.
Zákonodárci u nás KSČ prohlásili za zločineckou organizaci. (Na víc jsme se nezmohli, komunisti dodnes zasedají ve sněmovně.) Silový, brutální nástroj KSČ, obušek na občany, byla StB, organizace rovněž zločinná, nelidská, proti lidem zaměřená, a proto bestiální.
Tvrdit či naznačovat, že komunistická tajná police nebyla zločinná organizace, může jen někdo, kdo ji nezažil a málo o ní ví. Kdo nečte protokoly z výslechů, sledování atd. Nebo taky někdo, kdo má v rodině estébáka a rád by ho omluvil. Tuto milou, bolševickou složku samo sebou omlouvají i sami estébáci. Jak známo, každá liška chválí svůj ohon.
StB nebyla o nic lepší než SS. Odsouzení esesáků však komunisti vtloukali dětem do hlavy – právem. Odsouzení StB se zatím nenosí. Zatím je „normální“.
Ještě jedna věc: smíření. Neznám za dvacet jediný případ, kdy by se estébák přišel omluvit své oběti. Znám jiné historky. Jak bývalé „řídící orgány“ chodí lhát k soudům, jak jsou arogantní, zpupní, jako by se ničeho zlého nedopustili. Nebylo by špatné, kdyby je vyhledali ti, které ničili, a zeptali se: Proč? Mrzí vás to? Litujete? – Pokud by litovali, mohlo by dojít ke smíření. Bez lítosti ne.
O autorovi| Martin Fendrych, komentátor časopisu Týden
