Divadlo na Vinohradech vzniklo počátkem minulého století jako druhá česká činoherní scéna. Už jeho velkolepá, reprezentativní budova odrážela blahobytné postavení vinohradského měšťanstva. Divadlo se otevřelo 24. listopadu 1907 premiérou Vrchlického dramatu Godiva.
O potřebě další české scény se psalo již v 80. letech 19. století a v roce 1892 bylo vinohradským městským zastupitelstvem rozhodnuto požádat o divadelní koncesi. Deset let poté byla vyhlášena soutěž na projekt divadla „pro architekty slovanských národností“; z dvanácti došlých návrhů zvítězil návrh architekta Aloise Čenského. Základní kámen byl položen v roce 1905 a stavba trvala jen dva roky.
Tehdy před sto lety Vinohrady začínaly jako scéna dramaturgicky eklektická. Méně známé je, že ve svých počátcích převzaly dvousouborový model podle Národního divadla, kterému také chtěly konkurovat - vedle činohry zde fungovala opera. Ta uváděla i tehdy oblíbené a žádané operety. Navzdory snahám o modernější repertoár část správního výboru z komerčních důvodů prosazovala právě tyto prvoplánově zábavné, někdy i pokleslé tituly. Tento svár (vyhrotil se odchodem prvního ředitele Šubrta a výtvarníka Weniga) jako by předurčil osudy vinohradské scény.
Léta tučná a hubená
Ve vinohradském divadle se víc než kde jinde střídala umělecky výrazná období se stagnací. A tak i po roce 1989 a neméně v posledních letech divadlo stále hledá svou tvář. Zmítá se mezi nutností naplnit hlediště a snahou prorazit zaběhané stereotypy. Je ale třeba si uvědomit, že naplnit sedmkrát do týdne 630 (dříve dokonce 750) míst je úkol pro hodně zdatného manažera.
Příkladem pro vinohradské divadlo by mohl být vídeňský Burgtheater, v lecčem také dost dobře srovnatelný s naší „měšťanskou scénou“. Burgtheater měl podobné dramaturgicko inscenační problémy, ale od dob rázné intendantury Clause Peymanna je neskonale odvážnější a nemá problém nasazovat někdy i hodně kontroverzní kousky. A tak je zjevné, že bez jasně artikulované dramaturgie to v budoucnu nepůjde ani na Vinohradech.
I jubilejní sezona, byť se podařilo pro ni angažovat zajímavé režiséry, nepřesvědčuje o dramaturgické tematizaci a konzistentním názoru na věc. Jde o tituly vzájemně izolované, i když slibující zajímavé pojetí.
S ohledem na tezi střídání výrazných a slabých období mají Vinohrady ve své historii několik slavných ér. Tou poslední byla nejspíš doba druhé poloviny 80. let 20. století, i když toto vzepětí už signalizovala léta bezprostředně předcházející, kdy v divadle pohostinsky režírovali například Jan Grossman (Švejk) a Jan Kačer (Revizor). V pětiletí 1985-90 formuloval zdejší dramaturgii Jan Vedral s výrazným společensko-politickým přesahem, výborně se zde opět uplatnily režie kmenového tvůrce Jaroslava Dudka (například Den delší než století, Mistr a Markétka) a nově angažovaného Jana Kačera (Krysař, Urmefisto), v závěru této éry se dokonce podařilo uvést na jeviště Josefa Topola (Hlasy ptáků).
Budeme-li postupovat zpět po proudu času, pak samozřejmě velmi výraznou etapou, ke které se dosud pamětníci vztahují, byla léta šedesátá. Léta ředitelování Luboše Pistoriuse a především Františka Pavlíčka přinesla divadlu provokativní, apelativní tvorbu, která také ideálně rozvíjela herecký potenciál souboru. Dramaturgie v tomto duchu vhodně kombinovala české i světové drama a vznikla řada slavných inscenací her významných zahraničních (například Miller: Hon na čarodějnice, Dürrenmatt: Návštěva staré dámy) i domácích autorů (Kohoutova dramatizace Války s mloky).
Pavlíček s dramaturgyní Helenou Šimáčkovou v nasazené lince pokračoval a v důrazu na herecké osobnosti dodal i jistou diváckou atraktivitu. Stačí připomenout několik titulů: Královna Kristina, Pirandellův Jindřich IV. a Dürrenmattův Král Jan, Faust, Kohoutův August August, august či Pavlíčkovy adaptace (Na nebe vstoupení Sašky Krista, Život a dílo skladatele Foltýna). Od počátku 60. let se také znovu výrazně profiloval herecký soubor a tehdy také vznikla jeho vynikající pověst. Soubor byl výtečně věkově i typově rozvrstvený, postupně zde působili Josef Abrhám, Jiřina Jirásková, Vlasta Chramostová, Ota Sklenčka, Čestmír Řanda, Petr Haničinec, Jiří Sovák, Iva Janžurová, Miloš Kopecký, Jiřina Bohdalová, Daniela Kolářová, Radek Brzobohatý, Jaromír Hanzlík, Ilja Racek a mnoho dalších.
Vinohradské divadlo znamenalo kýženou hereckou metu minimálně od 20. let minulého století: z této scény vedla přímá cesta do Národního. To, že se po listopadu 1989 soubor v podstatě zakonzervoval a nebyl průběžně budován výraznou režijní osobností, je problém, který není vyřešen ani dnes, i když několik akvizic svědčí o tom, že vedení si jej uvědomuje.
Při ohlédnutí do starší historie nelze také opomenout působení režiséra Karla Hugo Hilara, který jako první orientoval divadlo k myšlenkově náročnému repertoáru. Stejně tak jeho nástupce Jaroslava Kvapila a posléze Jana Bora. A konečně i krátkou poválečnou éru Jiřího Frejky. Dějiny Vinohradského divadla mají i své temné stránky: je to zejména doba po roce 1950, kdy je převzala armáda. Těžkou dobou byl i protektorát, kdy divadlo zabrali na několik let nacisté. A samozřejmě normalizace. Období 50. let je navíc neblaze spojené s kauzou Jiřiny Štěpničkové, která byla zatčena po svém útěku do západního Německa. Po listopadu 1989 mnohokrát diskutovaná záležitost se dotkla i souboru a dodnes není zcela vyjasněné, zda skutečně pro herečku její kolegyně žádaly trest smrti.
Před měsícem Divadlo na Vinohradech zahájilo svou jubilejní sezonu, na jejímž začátku je původní česká hra a na konci inscenace nové hry Václava Havla Odcházení. To je samozřejmě od současného vedení chytrý tah a po krachu jednání s Národním divadlem i rychlá reakce. K zásadní proměně divadla, v posledních letech souvisle kritizovaného za vágnost uměleckého snažení, však ještě bude třeba vykonat hodně práce.
