To by mě zajímalo, jak mu asi je, řekl střihač, když jsme připravovali upoutávku na televizní reportáž o pardubickém starostovi, který se snažil úplatkem zastavit novináře a byl při tom natočen skrytou kamerou.
„Jak by mu bylo? Já věřím, že špatně. Provedl přece špatnou věc,“ řekl jsem.
„To musí bejt radost, když se něco takhle vám novinářům povede,“ pokýval střihač spokojeně hlavou. „Není,“ řekl jsem. „Stydíte se. Za něj.“
Nevěřil mi, když jsem začal vysvětlovat, že z většiny reportáží, kde jsme někoho nachytali tzv. na švestkách, jsem neměl žádný pocit radosti, vítězství nebo prostého zadostiučinění, nýbrž jsem cítil stud.
Je to zvláštní stud, protože vlastně není ničím odůvodněný. Správně by měl cítit stud ten, kdo se něčím provinil, ne my, kdo jsme to provinění odhalili. Bohužel ho velmi často necítí a necítí ani lítost, i když vypadá zkroušeně. To, co cítí, je sebelítost, že byl přistižen: tak já jsem ten zločin tak dobře promyslel a pak udělám tak pitomou chybu!
Dlouho jsem nevěděl, proč se stydím za tyhle lidi. Pak jsem pochopil, že stud z toho, že se někdo chová jako prase nebo záludný had, tu prostě je, uvolněn tím zveřejněním, visí někde ve vzduchu - a najde si tedy většinou jako náhradního hostitele vás, kteří jste to vlastně vyvolali. Zažil jsem už v životě celou řádku iracionálních studů. Kdysi v Americe, když jsem přepravoval auta pro drive-away company a přespával na jejich zadních sedadlech, jsem se třeba styděl za to, že jsem chudý. Ale v Indii nebo v Bangladéši, v deltě Gangy, kde stojí miliony chatrčí na bambusových kůlech nad vodou, jsem se naopak styděl za to, že jsem bohatý. A přitom jsem neměl v kapse víc dolarů než v té Americe.
Jenže stydět se za cizí lidi proto, že jsou nestydové, je něco jiného. Nesou vinu, pro niž se dobrovolně, svým konáním a činy rozhodli. A není-li jim souzeno stydět se, je to nějaká porucha. Stydíte se vlastně za tu jejich poruchu...
Teď jako by těch studů přibývalo. O víkendu jsem se takhle styděl za Lucii Bílou, když pronesla v jedné televizi při vyhlašování slavíků reklamu na svůj pořad v jiné televizi, což slušný člověk neudělá, ve středu zase za bývalého komunistického profesora Jana Snášela, který i po jedenadvaceti letech trvá na tom, aby se mu omluvili studenti brněnské architektury, co ho v době sametové revoluce označili za demagoga a kariéristu. Nebo se mám spíš stydět za soud, který po oněch jedenadvaceti letech dal nestydovi za pravdu? Na tom celém je pozitivní jen to, že jméno Jan Snášel a problém s ním spojený ani po takové době nezapadne. Že si sám způsobil hanbu a ta drží...
P. S. U Lucie Bílé to otvírá otázku, zda se má člověk stydět i za něčí pitomost. Za to, že je někdo hloupý, přece nemůže o nic víc, než ti Bengálci z delty Gangy za to, že jsou chudí...
